Po mém prvním setkání s upírem jsem byla odhodlaná nedostat se znovu do spárů žádného upíra. Proto jsem se tehdy snažila najít s na internetu nějaké informace o nich. Také jsem zašla do knihovny a nakoukla do několika knih.
14. ledna 2010
Co je zabije:
- Dřevěný kůl do srdce – možná je potřeba speciální druh dřeva
- Sluneční svit
- Useknutí hlavy
Co je oslabí:
- Svěcená voda – netuším, kde ho sehnat. Možná v kostele.
- Česnek – nezapomenout ho koupit!
- Sporýš – zjistit, kde ho sehnat!
- Kříže – koupit křížek na krk v obchoďáku!
Schopnosti, vlastnosti:
- Zlepšené smysly
- Obrovská síla
- Obrovská rychlost
- Bez pozvání nemohou vstoupit do domu, bytu
- Nejsou vidět v zrcadle
- Nejdou vyfotit
- Levitace, lezení po stropě a zdech
- Proměna v netopýra a různé další potvory
Pochybovala jsem, že by všechny informace byly pravdivé. Nejvíce
jsem nevěřila té informaci o lezení po stropě a zdech. Potom se mi ještě
nezdály proměny a levitace. Až příště uvidím nějakého upíra, tak se ho na to
zeptám.
Ale přestože jsem si nebyla u všech věcí jistá, některé
z nich jsem si pořídila. Například sporýš se mi sice pracně sháněl, ale
nakonec jsem ho našla v jednom rádoby čarodějnickém obchodu. I když možná
je to opravdový čarodějnický obchod, protože když existují upíři, tak
čarodějové možná taky.
Také jsem si pořídila česnek do kabelky a křížek na krk.
Svěcenou vodu jsem ale moc nevěděla, kde ji sehnat, protože nejsem věřící a
tudíž toho moc o náboženských věcech nevím. Navíc se mi nechtělo moc jít do
kostela a ptát se tam nějakého otce představeného, kde bych mohla získat
svěcenou otázku. Vedlo by to k otázkám, proč ji potřebuji.
Už tak mi stačí otázky, co to mám na krku. Jako odpověď jsem
si vymyslela pěknou historku o tom, jak jsem spadla a na zemi byla trochu skla.
Naštěstí jsem tuhle historku musela říkat jenom dvakrát, protože většinu času
krk schovávám pod palestinou. Mého zranění si tedy všimla jenom Maggie. Když
jsem si oblékala zástěru, tak se palestina uvolnila a sklouzla mi trochu
z krku. Maggie tak zahlédla moje zranění. To samé se mi stalo ve škole a
musela jsem pak říkat tuhle historku i svému spolužákovi.
Další, kdo si všimnul mého zranění, byl jeden zákazník. Seděl
u baru a já jsem zrovna ten den měla směnu u baru, zatímco Maggie chodila po
lokále a sbírala objednávku. Já jsem byla ta, která nalévala pití a podávala jí
sklenice. Práci u baru mám mnohem radši, protože tam alespoň nemusím tolik
chodit.
Toho muže jsem si všimla skoro ihned, protože mi byl trochu
povědomý, ale nevěděla jsem odkud. Byl mladý a pohledný, tipovala bych ho asi
tak kolem 25 let. Měl zvlněné, světle hnědé, nakrátko střižené vlasy. Neviděla
jsem mu do tváře, protože měl hlavu skloněnou a něco prováděl na svém mobilu.
„Co to bude?“ zeptala jsem se ho.
Ani nezvedl hlavu a odpověděl mi: „Jenom kávu.“ V tu
chvíli jsem si uvědomila odkud ho znám. Poznala jsem ten hlas a ten britský
přízvuk, který jsem slyšela před pár dny v uličce.
Zarazila jsem se a zatajila jsem dech, když mi to došlo.
Musela jsem v duchu do sebe šťouchnout, abych tam nestála jak solný sloup
a něco dělala. Nemůžu na sebe upoutat moc pozornosti. Využila jsem toho, že
jsem se otočila ke kávovaru a párkrát jsem se zhluboka nadechla, abych se
uklidnila.
Nakonec jsem se k němu otočila zpátky i
s připravenou kávou i s jednou tajnou přísadou, kterou jsem tam
přidala. V tu chvíli jsem zjistila, že mě sleduje. Jeho světle modré oči
byly upřené přímo na mě a musím uznat, že takhle vypadá jeho obličej o něco
lépe.
„Tady to je,“ postavila jsem přímo před něj hrnek a snažila
jsem se vyhnout jeho pohledu.
„Děkuji,“ sdělil mi, ale hrnku se nedotkl. Sledoval mě dál. „Prosím,
připomeň mi jednu věc. Mám pocit, že jsme se už někde potkali, ale nějak
si nevzpomínám kde.“
Podívala jsem se mu do očí. „Řekla bych, že v jedné
uličce kousek odtud. Asi tak před několika dny, v noci,“ řekla jsem mu
upřímně. Vždycky mívám sklony být upřímná, děj se, co děj.
„Už si vzpomínám,“ usmál se a sáhl po svém hrnku.
„Mimochodem pěkný šátek.“
„Vlastně se mu říká palestina,“ sdělila jsem mu. „Ale chápu,
že někteří starší obyvatelé tohoto světa, ačkoliv na svůj věk nevypadají,
nemají čas sledovat nejnovější módní trendy.“
„Děkuju za poučení,“ pousmál se. „Na oplátku ti také jedno
řeknu. Není moc slušné takhle se zmiňovat o věku ostatních.“
„Myslím, že mezi námi dvěma neplatí klasická pravidla
slušného chování,“ poznamenala jsem.
„Škoda, protože, jak sama říkáš, pocházím ze staré doby. A
tehdy slušné chování a čest něco znamenaly,“ pronesl a potom jeho zrak padl na
moji hruď. „Takže pro začátek je vhodné se představit, Anne.“
„V tom případě by bylo dobré tě informovat o tom, že tahle
jmenovka není moje,“ ukázala jsem si na hruď, kde jsem měla připevněnou
jmenovku na zástěře. „Většinou tu svojí zapomínám, tak si vypůjčím tuhle od
kolegyně.“
„A mohu tedy znát tvoje ctěné jméno?“ pozvedl obočí.
„Ještě si nejsem jistá, jestli ti ho řeknu. Navíc muž se
představuje první,“ poznamenala jsem.
„Ano, ale zpravidla se jako první představuje méně významná
osoba, což v tomhle případě budeš ty. Neber si to osobně, ale tvoje rasa
je o něco níže než moje,“ ušklíbl se. „Ale tentokrát můžeme udělat výjimku.
Jsem Klaus,“ natáhnul ke mně ruku.
Trochu váhavě jsem mu ji stiskla. „Jsem Julie,“ představila
jsem se.
Vzápětí nás trochu vyrušila Maggie, která ke mně přišla.
„Nechceš přerušit tohle flirtování a vrátit se zpátky k práci? Já nestíhám
všechno.“ Na tác si naložila pár skleniček
„Já neflirtuju!“ namítla jsem a popošla jsem o kousek blíž,
čímž jsem se dostala dál od Klause.
„Já mám oči a vidím, že už jsi z něj několik minut
nespustila oči, stejně jako on z tebe. Navíc jak slyším tak už si tykáte a
jestli tohle něco nenaruší, tak odsud dneska večer nebudeš odcházet sama,“
pronesla a následně odešla dřív, než jsem stihla něco namítnout.
Podívala jsem se opět na Klause, který na mě pobaveně
hleděl. Nepochybovala jsem o tom, že slyšel každé slovo, které Maggie řekla. Přešla
jsem zpátky k němu a nijak už jsem nekomentovala poznámku Maggie. Místo
toho jsem okomentovala stav jeho hrnku, ze kterého se ještě nenapil.
„Ta káva vážně není otrávená,“ poznamenala jsem.
Klaus se podíval na svůj hrnek. „Já bych řekl, že je vzhledem
k tomu,“ podíval se opět na mě „že je v ní sporýš.“ Sakra, blbé upíří
zlepšené smysly.
„Chtěla jsem si ověřit, jestli to, co jsem četla na
internetu, je pravda. A protože se odmítáš napít, tak asi je,“ pokrčila jsem
rameny. „Vyzkoušela bych i svěcenou vodu, ale tu jsem ještě nestihla sehnat.“
Kupodivu se na mě za tohle nenaštval, spíš se tomu zasmál.
„Internet není moc spolehlivý zdroj informací. Se sporýšem pravdu měl, ale se
svěcenou vodou ne.“ Zvedl se ze stoličky a vyndal peněženku. Na pult položil padesátidolarovou
bankovku. „Drobný si nech.“
Překvapeně jsem se podívala na padesátidolarovou bankovku.
Ta káva stála jenom několik dolarů a ten zbytek je můj? Chtěla jsem mu
k tomu ještě něco říct, ale když jsem se na něj podívala, už tam nebyl.
Viděla jsem jenom zavírající se dveře. Z toho seznamu budu muset
vyškrtnout kromě svěcené vody také sluneční světlo, protože slunce venku jasně
svítí.
Během zbytku mojí pracovní doby se už nic moc zvláštního
nestalo. Bohužel mi už nikdo nenechal tak velké stropitné.
Když mi skončila směna, tak se mě ještě Maggie zeptala na
Klause: „Mimochodem nečeká na tebe někde za rohem ten, se kterým jsi dneska
flirtovala?“
„Myslím, že ne. Aspoň v to doufám,“ pronesla jsem a
oblékla jsem si kabát.
„Proč? Tobě se nelíbil?“ zeptala se mě.
„Není můj typ,“ zavrtěla jsem hlavou a vzala jsem si svoji
kabelku.
„Škoda,“ pokrčila rameny. „Tak se měj. A dej pozor, ať zase
nezakopneš.“
„Zkusím to. Ahoj,“ rozloučila jsem se s ní a vyšla jsem
ven. Venku mě udeřil do tváře nepříjemný mráz. Instinktivně jsem si chtěla
povytáhnout šálu, abych si zakryla lépe obličej, ale pak jsem si uvědomila
jednu nepříjemnou věc. Šálu jsem neměla, protože zůstala ležet v té uličce
po incidentu s Klausem. Možná tam ještě leží a možná bych si pro ni mohla
dojít. Teď za světla by ta ulička nemusela být tak nebezpečná.
S tím nebezpečím jsem se trochu spletla. Možná byla ve
dne bezpečná před upíry, ale pokrytá ledem nebyla bezpečná pro chodící osoby. Trochu
mi to klouzalo, ale vypomáhala jsem si tím, že jsem se přidržovala stěny. Alespoň
jsem zvládla úspěšně nespadnout a úspěšně jsem se dostala, až k místu
nedávného incidentu.
Rozhlédla jsem se po zemi. Bylo tam pár kapek krve,
pravděpodobně mých. A vedle nich ležela moje tmavomodrá šála. Sehnula jsem se a
zkusila jsem jí sebrat ze země, jenže to nešlo. Ona totiž za těch pár dnů
k zemi přimrzla. Kousek jsem sice mohla uchopit a volně s ním
pohybovat, jenomže kousek šála byl pod tenkou vrstvou ledu. Několikrát jsem na
to místo dupla. Potřebovala jsem, aby to povolilo. Nakonec se tam objevilo
několik prasklinek.
Nyní už zbývalo pořádně vší silou za šálu zatáhnout a
doufat, že se nepřetrhne. Naštěstí se nakonec nepřetrhla. Místo toho se
prasknul led a šála se uvolnila. Problém byl, že jsem to nečekala.
V důsledku toho jsem ztratila rovnováhu. Málem jsem se už skoro vyvážila,
jenže v tu chvíli mi na ledě podklouzla noha a já jsem padala na zem.
Jenže jsem nakonec na té zemi neskončila. Místo toho jsem
skončila v něčí náruči. Když jsem se poté podívala, kdo že mě to zachránil
před pádem, zjistila jsem, že to byl upír. Místo na zemi jsem se ocitla
v upírově náruči. Tomuhle se říká přejít z bláta do louže.
„Tolik snahy kvůli jedné šále?“ pozvedl obočí a postavil mě.
„Je to moje oblíbená,“ odpověděla jsem mu. „Umí upíři chodit
i tak, aby byly slyšet, když přijdou?“
„Umí, ale nevzpomínám si na žádného upíra, který by tak
opravdu chodil,“ poznamenal. „A ty jsi buď odvážná, nebo hloupá, když jdeš
znovu tudy.“
„Sázím spíš na to druhé,“ pronesla jsem. „Můj mozek si asi
odmítá připustit, že bych mohla umřít. Ale jestli se mě rozhodneš zabít, tak
tomu asi stejně nezabráním. Dřív nebo později by se ti to podařilo.“
Podíval se mi do očí. Předtím jsem si nevšimla jejich barvy,
až teď, když jsme kvůli úzkosti uličky stáli blízko u sebe. Měl také modré oči
jako já, ale on měl oči světlejší než já. Byla to přesně ta barva, co se mi
líbí.
„Ty se vůbec nebojíš smrti?“ zeptal se mě a prohlížel si mě.
„Věřím, že neexistuje posmrtný život, že po smrti prostě
není nic. Takže se vlastně nemám čeho bát, když by mě čekal jenom klid.
Maximálně bych se mohla bát té bolesti, která je spojená s umíráním.“
„Vůbec by ti nevadilo, že po sobě zanecháš spoustu
nedokončených věcí? Nebo že po tobě zůstane truchlící rodina?“ zeptal se mě
znovu. Proč mi to začíná připomínat výslech?
„Ty nedokončené věci by mi možná vadily, ale když není
posmrtný život, tak nebudu mít jak se tím trápit. A truchlící rodina tu
nezůstane. Proč tě to vlastně tolik zajímá?“
„Protože se snažím přijít na důvod, proč jsi byla před pár
dny tolik vyděšená a teď už nejsi,“ odpověděl mi.
„Možná je to tím, že teď je světlo, nebo tím, že teď znám
tvoje jméno,“ navrhla jsem. „Předtím jsi řekl, že lidi jsou podřadnější než
upíři. Takže jsme pro tebe v podstatě jenom potrava. A to se každé potravě
představuješ?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou a udělal krok blíž ke mně. Možná si
myslel, že ta blízkost mě víc vyděsí. Nyní jsme stáli těsně u sebe. „U tebe je
to poprvé.“
„Proč?“ zeptala jsem se, protože jsem nechápala, proč to
udělal. „Vždyť jsem jenom obyčejná holka, která studuje na vysoké a přivydělává
si v bistru.“
„Nejsi obyčejná. Strávil jsem století tím, že jsem zastrašoval
lidi, čarodějky, vlkodlaky i upíry. Ale u tebe se mi to nedaří. A mě zajímá
proč.“
Sledovala jsem jeho pohled a postřehla jsem změnu
v jeho obličeji. Oči se mu podlily krví, kolem nich se objevily tmavé
žilky a zuby se mu prodloužily v tesáky. Na moment jsem se lekla, že se mě
chystá kousnout. Jenže místo toho kousnul sám sebe do ruky. Nechápala jsem, co
dělá, hlavně když mi strčil svojí krvácející ruku před obličej.
„Napij se,“ řekl mi. Když jsem se na něj nechápavě podívala,
tak mi to dovysvětlil. „Vyléčí to tvůj zraněný krk.“
Takže bych se už nemusela trápit tím, jak tohle zranění
vysvětlit? S touhle myšlenkou jsem sklonila hlavu a ochutnala jsem jeho
krev. Nebyla tak hnusná, jak bych čekala. Setřela jsem si krev z úst a
podívala jsem se na něj.
„Poděkovala bych za to, ale kdybys mě nekousnul, tak bych ti
teď nemusela pít krev. Takže máš smůlu, poděkování se nedočkáš,“ oznámila jsem
mu.
Pousmál se. Vzal mi z ruky mojí šálu, přičemž zavadil
rukou o kousek odhalené kůže mezi rukávem a rukavicí. Ten letmý dotyk mi byl
příjemný, ačkoliv byla jeho ruka chladná, dokázala ve mně vyvolat pocit
zamrazení v zádech. Trochu jsem se divila, proč mi bere moji šálu. Vysvětlení
jsem zjistila za chvilku, protože mi ji začal omotávat kolem krku. Přitom vůbec
nepřerušoval oční kontakt mezi námi. Nakonec dal ruce opět dolů.
„Měla bys jít. Tvůj autobus už pomalu přijíždí,“ sdělil mi.
Otočila jsem hlavu a podívala jsem se k ústí uličky.
Pak jsem se podívala opět na Klause, jenže on už tam nebyl. Ani jsem se
nestihla zeptat, jak ví, že mám v úmyslu jet právě tímhle autobusem nebo
jak ví, že vůbec plánuju jet autobusem.
15. ledna 2010
Milý deníčku, dneska
jsem znovu narazila na toho upíra. Jmenuje se Klaus a docela příjemně jsem si
s ním popovídala. Páni, já narazím na upíra, který mě kousnul, a místo
abych zdrhala, tak se s ním ještě vybavuju. Dokonce jsem zapomněla na ten
kůl, co mám pro jistotu připravený v kabelce. Vážně nechápu svoje chování.
A ani jeho. Čekala bych, že mě zabije, ale on mi místo toho řekne, že nejsem
obyčejná holka. Stejně si myslím, že se plete. Jsem obyčejná holka, která je
výjimečná akorát tím, že se zapomněla bát upíra.
Žádné komentáře:
Okomentovat