31.
prosinec 1999
Každý člověk na Zemi má na různé situace různý
pohled. Třeba na oslavu příchodu Nového roku se každý člověk připravuje úplně
jinak. Většina lidí plánuje velkolepé oslavy. Všichni se snažili hlavně
z toho důvodu, že mělo nastat nové milénium, a proto se lidé tolik
snažili. Jednou se jich jejich děti zeptají, jaké bylo sledovat příchod nového
tisíciletí, a oni se pak budou snažit nějak vyhnout vysvětlování, že se opili a
nic si nepamatují.
Tak se připravovali lidé na Zemi na Silvestra.
Nikdo z nich netušil, že podobné přípravy panují i v jiném světě. Ve
světě, který měli na dosah ruky, a přesto byl tak daleko. Zatímco lidé na Zemi
o druhém světě neměli ani potuchy, ve světě Menöi věděli o druhém světě. Ale
přestože o Zemi věděli, dostat se na ní bylo velmi těžké.
Ale v něčem si byli tyto dva světy
podobné. Oba světy připravovaly velkolepé oslavy nového milénia. Chystala se
velká slavnost ve všech částech světa. Všichni lidé se na to připravovali.
Všichni, až na několik lidí v jednom lese. Ti měli jiné plány. Plány,
které se týkaly mě.
V křoví praskla větev a muž v kápi se
zastavil. Jeho ruka automaticky vystřelila někam pod plášť, zatímco druhou si
přitiskl neznámou věc pod pláštěm blíže k tělu. Pevně sevřel jílec meče a očima
zapátral ve tmě po původci toho hluku. Vzal kámen ze země a hodil ho ke křoví.
Vzápětí z křoví vyběhla malá veverka.
Když muž usoudil, že nikde nikdo není,
pokračoval v cestě. Šel rychlým krokem a neustále se ohlížel, jestli za
ním někdo nejde. Stoupal vzhůru po strmé lesní cestě. Byla noc a přes černou
tmu nebylo vidět na krok, ale on znal cestu. V nejhorším případě má svoje
triky, jak získat světlo, ale nechce riskovat. Světlo by mohli zahlédnout jeho
pronásledovatelé a navést je na tak dobře skrytou cestu.
Po značné době dospěl na konec cesty. Byly to
pouhé ruiny starého kostela, který byl vystavěn před tisíci lety na počest
sestrám, které v sobě nesly božskou moc. Kdysi majestátní chrám během
tolika let ztratil svou krásu. Střecha byla zbořena a dovnitř nyní dopadaly
kapky deště. Většina stěn byla také rozbořena.
Sotva muž prolezl mezi ruinami dovnitř, spatřil
krátký meč mířící na jeho hrdlo.
„Kdo jsi?“ zeptala se žena, která právě tiskla
zbraň k jeho krku. Muž pozvedl oči a spatřil ženu s krátkými hnědými
vlasy, ve kterých se leskly dešťové kapky. Pomalu zvedl ruku a sundal si kápi.
Odhalil tak polodlouhé tmavě kaštanové vlasy, které by nutně potřebovaly nějak
upravit. Stejně tak jeho plnovous stejné barvy.
Žena sklonila svůj meč a mírně se pousmála na
příchozího. „Díky Bílé, že jsi tady, Gerilie,“ oddechla si žena.
„Přece se mi nic nemohlo postavit do cesty,
Kleio,“ odvětil jí muž.
Klein výraz zvážněl. „Takže jsi to získal?“
Gerilius přikývl. Poodhrnul plášť a odhalil tak
věc, pro kterou tolik riskoval. Na první pohled to vypadalo jako džbán či váza.
Zblízka už ale mohl pozorovatel rozpoznat, že jde o urnu, která byla bohatě
zdobená. Zdobily ji složité obrazce, výjevy z něčího života. Celá urna
byla z čistého bílého porcelánu a zdobily ji vzácné drahokamy. Tato urna
byla tou nejvýznamnější a zároveň nejdůležitější věcí pro tento rituál. Proto
bylo pro Gerilia tak obtížné ji získat.
Gerilius společně s Kleio přešel
doprostřed kostela, přičemž mu ostatní lidé v kostele kývli na pozdrav.
Teprve nyní si všimnul dalších lidí, ačkoliv předem věděl, že tam budou.
Nacházelo se tam celkově málo lidí, bez Kleio a Gerilia pouze další tři lidi.
Byli přesně rozestavění tak, aby každý stál na vrcholu pentagramu namalovaném
na zemi. Pouze dva vrcholy byly volné a právě tam se postavila Kleia a
Gerilius. Předtím ale ještě Gerilius postavil urnu přímo doprostřed pentagramu.
„Myslím, že už je vše připravené,“ prohlásil
Gerilius a přejel pohledem po ostatních. Ti souhlasně kývli. Všichni byli
nedočkaví, protože za chvíli se má stát něco neslýchaného. Snahu o to vzdali
lidé už před několika stoletími. Kromě těchto pěti lidí. Léta hledání, léta
příprav. Dnes v noci se to konečně stane.
Gerilius se otočil na muže po své pravici. Tomu
bylo hned jasné, co po něm požaduje a podal mu malou lahvičku. Gerilius ji
pevně stiskl v ruce a dal Kleie, která stála po jeho levici, pokyn
k začátku rituálu.
„Entoqui es elo perro, menta krogdera ore a
stien,“ začala zaklínat v odlišném jazyce, než spolu mluvili původně. Tohle
byl velmi starý Jazyk, lidé tak mluvili ještě před Velkým Rozdělením světů. Společně
s n to přeříkávali i ostatní a pokračovali stále dál a dál. V překladu
by to, co říkali, znamenalo:
V ohni vznikl vesmír.
V ohni vznikly Země.
Den začíná východem slunce.
Oheň je začátek.
V ohni se Bílá znovuzrodí.
Voda nás zachraňuje před smrtí žízní.
Voda si vždycky najde cestu.
Voda prší z nebes.
Voda je dar.
Ve vodě se Bílá znovuzrodí.
Po zemi chodíme, na zemi žijeme.
Země nás krmí,
Země nás živí.
Země je naše spása.
V zemi se Bílá znovuzrodí.
Vzduch plní naší hruď.
Vzduch dýcháme.
Vzduch je všude kolem nás.
Vzduch je svoboda.
Ve vzduchu se Bílá znovuzrodí.
Během jejich zaklínán se začínaly dít podivné
věci. V jednu chvíli se Kleia zachvěla. Pocítila v sobě tu sílu,
pradávnou moc. V její blízkosti rozšířilo teplo a dál sílilo. Nakonec
kolem ní bylo tak neúnosné vedro, až jí po čele stékaly kapičky potu. Ve
stejnou chvíli jako ona pocítili stejnou moc jako ona a i u zbytku u ostatních
lidí se něco stalo Kolem postarší ženy po Kleiině levici se objevila clona vody
a žena se nacházela v malém vodním víru. U muže, který se usmál, když
pocítil tu sílu, začaly růst rostliny, tráva pod jeho nohama se najednou zdála
zelenější a povyrostla o několik desítek centimetrů. Vítr se shromáždil kolem
čtvrtého muže, cuchal mu vlasy a v okolí muže se začalo tvořit mále
tornádo.
Jenže jakmile všichni dokončili zaklínání,
všechno přestalo. Oheň, voda, země a vítr, všechny živly zmizely od svých
vyvolávačů. Zamířily směrem ke středu, kde byla umístěna urna. Nejprve ji
zachvátily plameny, které se pak obalily vodou, a ačkoliv by se podle
fyzikálních zákonů měly plameny uhasit, přetrvaly dál. Navíc se k nim
přidala země, ze které narostly kořeny a obklopily urnu i přes plameny a vodu. Kořeny
se semkly kolem urny a roztříštily. Potom se objevil vítr, který znovu vyvolal
malé tornádo. Tornádo zvedlo ze země všechen popel, ale střepy z urny tam
zůstaly ležet. Ve vzduchu vířil popel z těla a vítr jej upravoval do
správného tvaru, až se částečky utvořily do tvaru lidského ženského těla. Poté
přišel a řadu oheň, jehož plameny se zvedly a obklopily provizorní lidské tělo.
Objímaly jej a vytvářely jej do pravého lidského těla. Poslední na řadu přišla
voda, jejíž proud zachvátil celé tělo. Krátce na to vše přestalo a živly
vymizely.
Na místě, kde před chvíli stála urna, nyní byla
žena, se světlou kůží a světlými vlasy, které byly skoro až bílé. Stála tam
v celé své kráse a ničím nezakrytá. Ale přesto tam ve skutečnosti nebyla.
Oči měla zavřené. Jako by tohle tělo byla jenom nějaká schránka bez života.
Pak nastalo na několik dlouhých minut ticho a
nic se nedělo. Všichni čtyři vyvolávači vyčkávali a hleděli k pátému muži,
který předtím přinesl urnu. Ten si byl moc dobře vědom toho, že jej pozorují, ale
nevěnoval tomu moc pozornosti. Veškerou svou pozornost věnoval své ruce, ve
které svíral hodinky a napjatě sledoval ručičky, které každou vteřinou byli
blíž dvanáctému číslu. Několik vteřin předtím, než ta chvíle nastala, muže
přešel k tělu ženy a z kapsy vytáhl malou lahvičku s bílou
tekutinou, které lehce zářila. S tichým klapnutím ji otevřel a pozvedl
ruku k ženiným rtům. Stále přitom sledoval hodinky ve své ruce a přesně ve
chvíli, kdy se ručičky střetly na dvanáctém číslu, naklonil ruku a nechal sklouznout
kapku tekutiny na její rty.
Pak se několik dlouhých sekund nic nedělo. Na
malý moment si pomysleli, že možná správnou chvíli propásli. Všechno se musela
stát přesně s úderem dvanácté hodiny, kdy nastalo rozmezí mezi dvěma
tisíciletími. Stačilo, aby se o vteřinu zpozdily a vše by bylo zkažené.
Ale jejich modlitby byly vyslyšeny. Ozvalo se
polknutí a následně žena otevřela oči. Ožila.
A tak jsem se znovuzrodila.
Žádné komentáře:
Okomentovat