Všechno
vypadalo normálně. Nebelvírský famfrpálový tým se o pár dnů později nakonec přeci
jen dostal na hřiště, ačkoliv si napřed musela profesorka McGonagallová promluvit
v profesorem Snapem. Zmijozelští z toho nebyli moc nadšení, ale na
druhou stranu zas tak špatnou náladu neměli, protože jim ji zlepšoval
červenající se Ron, když v jeho blízkosti předstírali dávící zvuky.
Rona
a Harryho také čekaly jejich školní tresty, kterédostali za svůj alternativní
příjezd do školy. Rona čekalo čištění pohárů v Pamětní síni a Harryho zase
vyřizování korespondence se Zlatoslavem Lochartem. Nevím, který trest mi přijde
lepší. Hermiona a spousta jiných holek by si pravděpodobně vybrali vyřizování
korespondence s tím povrchním, egoistickým, egocentrickým, nafoukaným,
neschopným učitelem s okouzlujícím úsměvem. Utvrdilo mě v tom i
večerní povídání v naší ložnici.
„Když
já ti nevím,“ dohadovala se právě Levandule s Parvati. Mezitím si Hermiona
u sebe na posteli četla knihu a pochopitelně to nebyla žádná beletrie, ale byla
to nějaká učebnice. To by se musel stát zázrak, aby Hermiona začala číst červenou
knihovnu. „Mám si sem vylepit tuhle nebo tuhle jeho fotku?“
Zvedla
jsem hlavu od Tomova deníku, abych se podívala, co řeší. Vzápětí jsem protočila
oči a zase jsem se vrátila k psaní deníku. Ty dvě se dohadovaly o tom, který
obrázek Zlatoslava Lockharta si pověsí nad postel. Na jednom byl
vyfotografovaný s detailem na obličej a na té druhé pózoval celý s hůlkou,
jako kdyby se připravoval na souboj.
Víš, že moje spolubydlící jsou
trochu povrchní? Právě přemýšlejí nad tím, jakou fotku našeho učitele obrany
proti černé magii si pověsí nad postel.
Během
chvíle, kdy jsem čekala na Tomovu odpověď, jsem se na ně znovu podívala.
Nakonec se rozhodli pověsit tam obě.
„Hele,
co myslíte vy?“ zeptala se Levandule mě a Hermiony.
Hermiona
se na ně podívala. „Já nevím. Mě to až ta nezajímá.“
„A
proto máš všechny jeho hodiny v rozvrhu označené srdíčkem?“ zeptala jsem
se jí.
Hermiona
zčervenala.
Parvati
ji hned zahrnula svými vysvětlováními „Na tom není nic tak strašného, Hermi.
Vždyť se líbí každé.“
Odkašlala
jsem si, čímž jsem přilákala jejich pozornost.
„No
tak, Kate. Neříkej, že se ti ani trochu nelíbí,“ pověděla mi Levandule.
Pokrčila
jsem rameny. „Prostě není můj typ.“
„A
kdo je tvůj typ?“ vyzvídala Parvati.
„Nikdo,“
odsekla jsem.
„A
jak by sis představovala svého vysvěnýho kluka?“
„Vy
jste praštěný,“ odpověděla jsem Parvati.
„Praštěnýho
kluka bych teda nechtěla.“
„Takže
jací kluci se ti líbí?“
„Nevím,“
pokrčila jsem rameny. „Asi černovlasí.“
Levandule
se na chvíli zamyslela. „Takže se ti líbí Harry?“
„Co?“
vyhrkla jsem. „Ne! Harry je jenom kamarád.“
„A
kdo se ti teda potom líbí?“
„Možná…“
na chvíli jsem se odmlčela. Nakonec jsem plácla to první, co mě napadlo. „…možná
Tom.“
Holkám
zajiskřilo v očích. Teda kromě Hermiony, ta jenom odložila knihu a
poslouchala nás.
„Jaký
Tom?“
„Odkud
ho znáš?“
„Jak
vypadá?“
Holky
mě zahrnovaly otázkami, že jsem si ani nestíhala pořádně uvědomit, na co se mě
ptají, natož abych jim ještě stihla odpovědět.
„Stejně
si myslím, že byste se s Harrym k sobě hodili,“ řekla potichu
Hermiona.
Zamračila
jsem se na Hermionu. „Ještě jednou. Harry je jenom kamarád. Vždyť s ním
kamarádíš taky!“
„Jenže
já jsem s ním loni nespala v jedné posteli,“ namítla Hermiona.
„Cože?“
zeptala se nevěřícně Parvati.
„No,
když byli loni na konci roku na ošetřovně,“ začala vysvětlovat Hermiona „a
jeden den po ránu jsme se za nimi byli s Ronem podívat, tak oba dva leželi
v Harryho posteli a spali. Kate měla položenou hlavu na Harryho rameni,
Harry zase měl položenou ruku na Katině rameni a tak.“
„Protože
jsme si večer předtím prohlíželi Harryho album a já jsem mu usnula na rameni.“
„Když
myslíš…“ řekla Levandule.
„Hele!“
Probodla jsem ji pohledem.
„Náhodou,
kdybyste se dali dohromady, tak byste byli takový pěkný páreček,“ rozplývala se
Levandule.
„Mohli
bychom vám říkat Karry,“ navrhla Parvati. „Jako Kate a Harry dohromady.“
Dál
už Parvati nemohla nic říct, protože ji na obličeji přistál polštář. Ten samý
polštář, který jindy leží na mé posteli, a ten samý polštář, který před chvíli
letěl vzduchem, přičemž s tím moje ruka neměla skoro nic společného.
Parvati si to nenechala líbit a o chvíli později letěl polštář nazpět. Tentokrát
jsem uhnula a polštář zasáhl Hermionu. Následovala hození polštáře od Hermiony na
Parvati, jenže tentokrát polštář pro změnu zasáhl Levanduli. Následně se strhla
pěkná polštářová bitva, během které jsem zapomněla na Toma a jeho odpověď
v deníku.
Jinak
bych totiž viděla jeho odpověď: Možná je
dnes na čase, abychom poprvé vyzkoušeli něco v praxi s tvými
schopnostmi.
Ocitla
jsem se v nějakém domě. Neznala jsem ho, ale přesto mi byl částečně
povědomý. Ale zároveň vypadal hrozně staromódně. A děti kolem mě byli oblečené
také jinak. Jako z dob první poloviny dvacátého století, nevím přesně,
která léta.
„Hele,“
oslovila jsem holku, která byla nejblíž. „Nevíš, co je teď za rok?“ zeptala
jsem se ji. Tohle totiž bylo velmi divné. Ještě nikdy jsem se nepřesouvala ve
snu do minulosti. Vždy jsem zůstávala v současnosti.
Jenže
oslovená mi neodpovídala. Vlastně mě úplně ignorovala. Připomnělo mi to loňský
rok, když jsem se poprvé dostala ve snu do astrální roviny a snažila jsem se
nějak upozornit Hermionu na mou přítomnost. I ona mě tehdy neslyšela.
„Slyší
mě tu někdo?“ zavolala jsem do davu kolem sebe. Celkově muselo být
v místnosti dvacet až třicet lidí, ale ani jeden z nich se na mě
neotočil.
„Hodně
štěstí, zdraví!“ zvolal někdo ode dveří. Otočila jsem se za tím hlasem. Byla to
mladá, zhruba třicetiletá žena, s narozeninovým dortem v náruči,
který následně položila na stůl před malého chlapce.
Poznala
bych podle počtu svíček na narozeninovém dortu před ním, kolik je chlapci let,
jenže tam byla jenom jedna svíčka a na jednoleté dítě rozhodně nevypadal. Zadívala
jsem se na toho chlapce. Malý, černovlasý, trochu pobledlý s hezkým
obličejem. Mohlo mu být tak kolem šesti let. Za ohromného povzbuzování
ostatních sfouknul svíci. Potom pohlédl nahoru na ostatní. Měla jsem tak
možnost zahlédnout jeho oči. Byli tmavé, ale to nebylo všechno. Říká se, že oči
jsou oknem do duše. V těchto očích se ukrývala síla. A zároveň strach.
A
pak se najednou všechno zrychlilo. Bylo to, jako když na videu zmáčknete rychlé
přehrávání. Všichni kolem mě běhali a pospíchali, dokonce i něco povídali, ale
v té rychlosti jsem jim nerozuměla. Jenom já jediná jsem tam stála. Dokonce
i nebe za oknem pospíchalo. Slunce, jehož pohyb po obloze je jindy tak pomalý,
že ho člověk ani nepostřehne, se posouvalo po obloze a nebe pomalu tmavlo.
Dokud
se to všechno nezastavilo. Všechno se vrátilo do normální rychlosti. Venku už
byla úplná tma a v místnosti svítila jen jedna malá lampička v rohu.
A právě u té lampičky seděl oslavenec. Byl tu sám a na to, že má narozeniny,
nevypadal moc šťastně. Jenže přestože tu nikdo jiný nebyl, tak si něco šeptal. V tu
chvíli mi ho bylo líto. Kéž by tak bylo možné, aby mě viděl. Aspoň by si
nepřipadal tak osamoceně.
Z mého
zamyšlení a zároveň i z chlapcova zamyšlení nás vytrhlo otevření dveří.
Chlapec sebou trhnul, ale nepodíval se, kdo dovnitř vešel, ale já ano. Do
místnosti vešel kluk zhruba v mém věku. Maximálně byl o pár let starší než
já. Přitom byl o hlavu vyšší než já a jeho postava vypadala docela svalnatě.
Když vešel do místnosti, zamířil rovnou k tomu malému chlapci. Chytl ho za
límec a vytáhl ho na nohy.
„Nevíš,
že se máš poklonit, když přijde pán?“ řekl mu posměšně. V očích měl
krutost.
Chlapec
sklopil pohled a něco zamumlal.
„Nějak
špatně slyším,“ řekl mu vyšší, přičemž s ním zatřásl. „A dívej se mi do
očí, když s tebou mluvím.“
Černovlasý
zvedl hlavu a podíval se mu do tváře. „Omlouvám se,“ řekl mu slabým hlasem.
„Omlouvám
se, co?“ Znovu s ním zatřásl.
„Omlouvám
se,…pane,“ dořekl nejistě.
„To
je lepší.“ Starší kluk ho konečně pustil. Mladší ale nevypadal, že by se mu
nějak ulevilo. Spíš vypadal ještě vystrašeněji.
„Dej
to sem,“ nastavil ruku starší kluk.
Mladší
chlapec neochotně vytáhl z kapsy několik mincí a vložil mu je do dlaně.
Starší
kluk je promnul v dlani a pak se zamračil na chlapce. „Kde máš zbytek?“
vyštěkl na něj.
„Nic
víc jsem k narozeninám nedostal,“ tvářil se chlapec bezradně.
„Lžeš!“
obvinil ho kluk a přistoupil k němu o krok blíž. Chlapec vystrašeně udělal
krok dozadu, až narazil do křesla a málem by do něj spadnul, kdyby ho ten kluk
znovu nechytil za límec.
„Viděl
jsem, jak jsi to dostával. Bylo toho mnohem víc!“
Bylo
mi toho chlapce líto. Kéž bych mu tak mohla pomoct. Třeba kdyby se mi podařilo
zhmotnit se. Přimhouřila jsem oči a pokusila jsem se uklidnit mysl. Soustředila
jsem se na svoje zviditelnění. Představila jsem si, jak toho staršího kluka
odstrkávám od toho mladšího.
Ale
nic se nestalo.
„Ale
já…“ snažil se bránit chlapec, jenže byl přerušen. Za ním se v křesle
ozvalo zasyčení. Oba dva otočili hlavu a podívali se, co to bylo. Ale jenom
v tváři staršího kluka se objevilo překvapení, když v křesle spatřil
černého hada. Nebyl moc velký, maximálně měl půl metru. Nevím, jestli byl
jedovatý, protože z hadů poznám maximálně kobru a zmiji.
„Kde
ty ses tu vzal?“ zeptal se překvapeně starší a chtěl ho chytit. Mladší chlapec
něco zasyčel, něco, čemu jsem nerozuměla. Had uhnul před rukou, snažíc se ho
chytit. Napoprvé se mu to nepovedlo, ale vzápětí se o to pokusil znovu.
„Nech
ho!“ vykřikl mladší chlapec, když viděl, jak ho svírá v ruce.
„Copak?“
zeptal se ho pobaveně. „Tohle je tvůj kamarád?“
„Nech
ho být!“ zamračil se na něj. Netuším, kam veškerý jeho strach zmizel.
Přimhouřil oči.
„A
co bys udělal,“ zeptal se ho s pobaveným úsměvem na tváři „kdyby se mu
něco stalo? Co kdybychom vyzkoušeli, jak je dlouhý?“ Vzápětí začal hada
natahovat. Pomalu ho prodlužoval, protahoval, až byl had úplně napnutý. Had
nemohl nic dělat, než bezmocně syčet.
Mladší
chlapec mračil na smějícího se staršího. „Varuju tě. Naposledy. Nech ho na
pokoji,“ zavrčel na něj.
„Nebo
co?“ zeptal se ho posměšně kluk a pohlédl mu do očí. Vzápětí mu zmrzl úsměv na
rtech. Už nevypadal tak nemilosrdně a krutě. Místo toho se tvářil vyděšené. Hada
upustil a zíral do prázdna před sebe.
Podívala
jsem se na malého chlapce. Chlapec vypadal nejprve překvapený nenadálou
situací, ale potom se jeho výraz změnil v krutý úšklebek. Stačilo to na
to, abych pochopila, kdo může za to, co se děje staršímu klukovi. Situace se
obrátila. Role agresora a oběti se vyměnili.
Všechno
to najednou skončilo. Seděla jsem se na posteli, deka byla rozházená a nohy
jsem měla položená na ní. Zmatená tím, co se právě dělo, jsem zajela rukou pod
polštář a vytáhla jsem Tomův deník. Rozsvítila jsem si hůlku a vzala jsem do
ruky pero a inkoust. Jenže než jsem se stihla dotknout brkem deníku, objevil se
tam nápis.
Co si o tom myslíš?
Myslíš o tom snu, který se mi právě
zdá?
Ano.
Jak o něm víš?
Protože jsem ti ho způsobil.
Překvapeně
jsem koukala do deníku. Ale jak…? Počkat.
To jsi udělal ty? To bylo…
To byla moje vzpomínka. Slíbil jsem
ti přeci, že ti ukážu, jak se u mě poprvé projevili schopnosti. A já svoje
sliby plním. Tak jsem ti při tvém spánku vyslal vzpomínku.
Takže ten malý kluk jsi byl ty?
Ano. A ten druhý se jmenoval Samuel
Lionel. Tohle dělával často a nejen mě. I ostatní děti ze sirotčince šikanoval
a vymáhal od nich peníze a všechno, co chtěl. Akorát mě nechal od této události
raději být.
Co ho vlastně tak vyděsilo?
Myslím, že se tehdy nejvíc bál, že
ho někdo porazí. Že se objeví někdo silnější než on, kdo bude šikanovat jeho. A
právě to jsem mu ukázal. Když se naše pohledy střetly, měl jsem pocit ohromné
prázdnoty a volnosti. Tehdy moje mysl poprvé opustila mé tělo, ačkoliv jsem si
to v tu chvíli ještě neuvědomil. V podstatě jsem vstoupil do jeho
těla, do jeho mysli. Nejprve jsem pustil Asmaru, tak se jmenoval ten had, a
potom jsem začal prozkoumávat jeho myšlenky. Nevzpomínám si už přesně, co jsem
tam viděl. Možná jsem tomu ani tehdy nevěnoval moc pozornosti. Stačilo mi najít
jeho obavy, jeho strach. Bylo pak už snadné si to představit, a protože jsem
byl v jeho hlavě, tak to viděl i on.
A je nějaký způsob, jak bys mě to
mohl naučit? Taková schopnost by se mi hodila na Malfoyovi. A pravděpodobně i
na Voldemorta, kdybych na něj náhodou znovu někdy narazila.
Těžko říct jestli se to nějak
dokážeš naučit. Tvoje moc se může ubírat úplně jiným směrem. Bylo by dobré,
kdyby se ti povedlo nejenom posilovat svou moc tím jedním směrem ale i rozvíjet
schopnosti jinými směry. Každopádně je na to příliš brzo. Což mi připomíná, že
během té vzpomínky jsem někdy uprostřed pocítil slabý záchvěv. Pokoušela ses o
něco?
No… ano. V jedné chvíli, ses
tvářil vyděšeně a bezradně, tak jsem ti chtěla pomoci. Zkoušela jsem se
zhmotnit, abych ti mohla pomoct, ale nepodařilo se mi to.
Ani se ti to nemohlo podařit. Tohle
byla moje vzpomínka, tedy jistý obraz události. A ty jsi tam tehdy nebyla,
tudíž tu vzpomínku nemůžeš nijak ovlivnit. Ledaže by se ti podařilo vrátit do
minulosti toho času. Ale přesto ti děkuji za snahu pomoct mi.
Nemáš zač. A ještě jedna otázka: To
všechno se odehrávalo v nějakém ústavu pro děti?
To byl dětský sirotčinec. Narodil
jsem se tam a vyrůstal jsem tam od malička. Moje matka tam jednou přišla
těhotná, o pár hodin potom jsem se narodil a má matka zemřela. V jedenácti
jsem se pak dozvěděl, že jsem čaroděj a nastoupil jsem do Bradavic.
Měla bys už jít znovu spát. Tedy
pokud ještě není ráno, ale intuice mi říká, že není. Někdy příště se zase o
něco pokusíme, ale teď budeš pravděpodobně z toho poněkud vyčerpaná. Ty
schopnosti jsou někdy vyčerpávající.
Měl
pravdu. Cítila jsem se po tom snu hodně unavená. Unavenější než obvykle. Skoro
jako kdybych vůbec nespala. Proto jsem mu napsala: Dobrou noc.
Dobrou noc.
Tu
noc jsem usínala s pocitem, že toho s Tomem máme možná o něco víc
společného. Nebyli to jenom naše schopnosti ale i naše dětství, které jsme oba
strávili bez rodičů.
„Co se děje?“ zeptala jsem se další ráno
Harryho, když jsem se posadila u snídaně vedle něj.
„Co?“
zvedl hlavu. „Ahoj,“ pozdravil mě.
„Takže
co se stalo?“ zeptala jsem se ho znovu.
„Nic
zvláštního,“ řekl lhostejně.
„Takže
takhle ztrápeně vypadáš…?“
„Protože
včera slyšel hlas, který mu vyhrožoval zabitím.“
„Proto-
cože?“ zeptala jsem se udiveně. Já čekala spíš, že budou třeba nějaké problémy
s famfrpálem a ne s vražděním.
Harry
trochu ztlumil hlas, abychom ho slyšeli jenom my. „Na tom trestu
s Lockhartem jsem slyšel hlas. Takový šeptavý hlas plný nenávisti. A
Lockhart nic neslyšel. Jenom řekl, že už je pozdě. Myslím, že to bylo kolem
půlnoci, tak už mě poslal pryč.“
„A
nenapadá tě, co by to mohlo být?“ zeptala se Hermiona.
Harry
zavrtěl hlavou.
„Je
to divný,“ prohlásila jsem. Co to jenom mohlo být? Vrtalo mi to hlavou. Zároveň
jsem i trochu cítila výčitky svědomí. Měla jsem tam být s Harrym. Kdyby mi
včera Tom neukazoval tu vzpomínku a já bych si vzala do postele plyšového lva,
tak by se mi zdálo o Harrym. Byla bych tam s ním a možná bych viděla
majitele toho hlasu.
Žádné komentáře:
Okomentovat