„Kdo
je Ufňukaná Uršula?“ zeptala jsem se. „A kde vzala vlastní umývárnu? Má bohaté
rodiče, kteří jí koupili vlastní záchodky?“
„To
bych si radši na jejím místě vyprosil vlastní ložnici s koupelnou. Je to
výhodnější,“ prohlásil Ron.
Hermiona
nás oba dva zpražila pohledem. „Uršula je duch,“ vysvětlila mi. „A věděla bys
to, kdyby si byla na Oslavě úmrtí,“ dodala vyčítavě.
Protočila
jsem oči. „Takže celý čas tráví na záchodech? To musí mít vážně zábavný
posmrtný život.“
„Vlastně
je hrozně hysterická,“ pokračoval Ron. „A nesmíš skoro nic říct, aby se
z toho nerozbulela.“
„Páni,“
žasla jsem. „Tak tu musím poznat. Tu si nastěhuju k nám na záchody.“
„To
radši ne,“ zavrtěla hlavou Hermiona. „Má ve zvyku brečet a vytopit vodou celou
koupelnu.“
„Tak
to ať radši zůstane, kde je,“ prohlásila jsem. Ale pak jsem se zarazila.
Uvědomila jsem si totiž, kde to právě teď jsme. Před chvílí jsme prošli kolem
Filche, který si nás podezřívavě měřil, ale to ostatně každého, kdo se ocitl v
blízkosti haloweenského místa činu. A právě tam jsme se právě nacházeli.
Stačilo otočit hlavu doleva a viděli jsme nápis, kde právě chyběla nožička u
písmena R.
„Co
je?“ zeptal se mě Harry.
„Teď
to dává smysl,“ oznámila jsem jim. Dřív, než se někdo z nich stihl zeptat,
co tím myslím, jsem pokračovala: „Tenkrát tady byla kaluž vody. A dneska
dopoledne zase. Musela to být Uršula.“
„Jo,“
souhlasil Ron „Byla na té oslavě úmrtí a Protiva ji urazil, tak si pak nejspíš
vylévala zlost na kohoutcích umyvadel.“
„Třeba
něco viděla,“ napadlo Harryho.
„Tak
se jí zeptáme,“ navrhla jsem a vešla jsem dovnitř do umývárny. Na první pohled
bylo znát, že se tady o to nikdo nestará. Otlučená umyvadla, poškrábané dveře
od kabinek, polorozbitá zrcadla a to všechno bylo doplněné mokrou podlahou.
Vypadá to, že Uršula dnes nemá zrovna moc velkou náladu.
„To
bude báječné,“ prohlásil Ron sarkasticky. „Zatímco tu budeme pracovat na
lektvaru, tak se můžeme vyptávat Uršuly, co ví. Kolik nám toho asi poví?“
Hermiona
ho ignorovala a místo toho začala u jednoho umyvadla rozmisťovat kotlík a další
věci. Ještě dnes jsme se chtěli pustit do přípravy Mnoholičného lektvaru.
Bohužel jsme po prozkoumání receptu zjistili, že to bude trvat zhruba měsíc.
Rozhlédla
jsem se kolem a pak jsem pokrčila rameny. „Stejně tu nikde není. Ale mohla by
si tu občas uklidit,“ utrousila jsem poznámku.
Harry
se podíval někam za mě. „Ehm… Kate…“
Ignorovala
jsem ho. „Proč si vůbec vybrala zrovna záchody? Nemohla si vybrat nějakou
učebnu? Tam aspoň není tolik vody.“
Ron
si odkašlal, ale už to bylo zbytečné, protože vzápětí jsem pochopila, co se mi
snaží naznačit. Za mnou se totiž ozvalo kvílení: „Není ti to tu snad dost
dobré?“
Bleskově
jsem se otočila. Přímo za mnou se vznášela Ufňukaná Uršula. Její vzhled docela
seděl k této umývárně. Měla zplihlé vlasy a tlusté brýle, nemluvě o její
rozšířenější postavě, ale to nebylo nic v porovnání s jejím výrazem a
křikem.
„Nikdo
tě nenutí sem chodit. Víš, pro mě tohle znamená domov! A není moje vina, že se
tu o to nikdo nestará! Kdybych mohla tak to tu dám do pořádku, jenže nemůžu,
protože jsem…“
„Průhledná,“
doplnil Ron její úpění.
Uršula
velmi hlasitě vzlykla a začala zběsile poletovat po místnosti. Z jejího
hrdla se přitom dralo hysterické kvílení.
„Oni
to tak nemysleli, Uršulo,“ pokoušel se ji uklidnit Harry. „Víš, my jsme se tě
jen chtěli zeptat, jestli jsi náhodou tady něco nezahlédla tehdy
v Předvečer všech svatých. Určitě si už něco slyšela o tom, co se stalo
venku na chodbě. A protože si odešla z Oslavy dřív, tak jsme myslili, že
jsi možná něco důležitého zahlédla.“
Uršula
se zastavila a pozorně poslouchala Harryho. Nakonec přestala úplně se vzlykáním
a zeptala se ho: „Takže si myslíš, že jsem důležitá?“ Přitom se podívala do
země a přísahala bych, že jsem zahlédla, jak se pousmála.
„Rozhodně
ano,“ potvrdil Harry její domněnku.
„No,
ten večer jsem něco zahlédla,“ začala s vyprávěním. „Na chodbě jsem
proletěla kolem dvou postav.“
„A
všimla sis, co dělali? Nebo jak vypadali?“ ptala jsem se jí.
Uršula
se přestala dívat na Harryho a místo toho se zamračila na mě.
„Já
jsem měla na práci jiné věci, než zkoumat, kdo co dělá,“ odsekla mi.
Ron
se k nám naklonil. „Překlad: Měla příliš práce se zápasením s kohoutky,
protože vytopení koupelny je důležitá činnost.“
Odfrkla
jsem si. Bohužel si toho Uršula všimla a probodla mě pohledem.
„Nepřeji
si, abyste o mně mluvili za mými zády!“ zakvílela. „Aby to bylo jasné, i já mám
své city. I když jsem už mrtvá!“
„To
my víme,“ uklidňoval ji Harry. „A také ti moc děkujeme za to, cos nám řekla.
Moc si nám tím pomohla.“
Uršula
se znovu na Harryho usmála. „Kdybych ti mohla ještě s něčím pomoct, tak se
zase někdy stav.“ A potom vletěla do jednoho záchodu. Fuj. Jestli ze mě někdy bude
duch, tak se budu držet dál od odpadních trubek.
„Tak
už je to skoro jasné,“ pokrčila jsem rameny. „Ty dvě osoby byly Malfoy a
Malfoyová.“ Ale jak pak do toho zapadám já?
„Nechci
vás vyrušovat,“ ozvala se Hermiona „Ale budeme muset někde získat pár přísad.“
„Tak
si to vezmeme ve skladu přísad pro studenty,“ prohlásil Ron lhostejně.
„Tam
právě nebudou,“ řekla mu Hermiona. „Jedná se o kůži hřímala a roh lidožravého
dvojrožce. To bude mít jenom Snape ve svých zásobách.“
„Výborně,“
prohlásila jsem. „Tak jenom okrademe našeho učitele lektvarů.“
„Nejjednodušší
by bylo,“ navrhl Ron, „kdybyste prostě zítra na hřišti toho Malfoye
z koště shodili.“
Zarazila
jsme se. „Díky Rone,“ prohlásila jsem ironicky. „Dneska se celé dopoledne
nervuju ze zítřejšího zápasu a před chvílí se mi na to podařilo na to dočasně
zapomenout. A ty jsi mi to právě připomněl.“
„Hups.
Promiň,“ omluvil se mi.
Opřela
jsem se zády o zeď a podívala jsem se na strop. Povzdechla jsem si. Kdykoliv si
vzpomenu na svůj zítřejší zápas, pocítím v sobě úzkost. Mám chuť
panikařit. Utéct, schovat se, schoulit se do klubíčka, skočit do jezera… Prostě
cokoliv.
Někdo
mi položil ruku na rameno. Otočila jsem hlavu doleva a podívala jsem se na
Harryho. „Kate, to bude dobrý,“ uklidňoval mě. „Znám tenhle pocit. Cítil jsem
se stejně před prvním zápasem. A nakonec jsme vyhráli.“
„Ale
tenkrát tě málem Quirrell shodil z koštěte,“ namítla jsem.
„Pochybuju,
že by si Lockhart přál tvojí smrt,“ řekla Hermiona.
Podívala
jsem se na ni. „I kdyby jo, tak by to nezvládnul.“
„Tak vidíš,“ pověděl mi Harry. „Všechno se
zvládne.“
„Ale
nemám koště.“
„Tobě
stačí školní.“ Mávnul Ron rukou. „I na něm zvládneš zaletět rekord.“
„Na
koštěti jsem naposled seděla na konkurzu. Vyšla jsem ze cviku.“
Harry
pokrčil rameny. „Tak si to procvičíš. Na večeři se domluvíš s Woodem a
potom ještě stihneš trochu tréninku.“
„Co mám s váma dělat?“ Pokrčila jsem
rameny. „Za jak dlouho je večeře?“
„Vlastně
už teď,“ pronesl Ron, který má vždy přehled o tom jídle.
„Tak
běžte. Já to tu zatím dodělám,“ řekla nám Hermiona.
„Nechceš
pomoct?“ zeptala jsem se jí spíše ze zdvořilosti.
„Běž
trénovat,“ pověděla mi Hermiona. „Lektvar má ještě času dost, ale tobě do
zítřka moc času nezbývá.“
„Fajn,“
přikývla jsem. „Tak jdeme.“
Když
jsme dorazili do síně, už byla z většiny plná. Stoly byly plné jídla, ale
neměla jsem moc hlad. Žaludek jsem měla stažený nervozitou a to je ten zápas až
zítra. Jediné, co jsem do sebe dostala, byl krajíc chleba.
„Támhle
je Oliver,“ ukázal Ron někam za mě.
„Tak
já zajdu pro košťata,“ řekl mi Harry. „Vezmu i tobě.“
„Jo,
díky,“ poděkovala jsem mu.
Harry
odešel, ale já jsem se přesto k ničemu neměla. Při pomyšlení, že bych měla
jít za Oliverem, mě zachvátila úzkost. Ron na mě zůstal koukat. „Co je?“
zeptala jsem se ho, když už jsem to nemohla dál vydržet.
„Na
co čekáš? Máš jít za Oliverem.“
„Jo,
ale...“ Krátce jsem pohlédla na Olivera. Pak jsem se obrátila zpátky na Rona.
„Nebude působit blbě, když tam přijdu a zeptám? Nepřipadá ti to jako
dolejzání?“
„Holky,“
zamumlal si pro sebe Ron a protočil oči. „Prostě za ním běž a zeptej se ho.“
„Copak
Ronánku? Snad už si nám nezačal randit?“ ozvalo se od osoby, která si právě
sedala napravo ode mě.
„No,
věk už na to brzo budeš mít…“ Začal nad tím přemítat jeho bratr, který se
posadil nalevo ode mě. „Otázkou je, která by tě chtěla…“ Odpovědí mu byl
chleba, který po něm jeho mladší bratr hodil.
„Takže
která dáma zlomila tvé srdce?“ zeptal se Fred, který seděl napravo ode mě.
„Žádná,“
odsekl Ron.
„A
co ti tedy to něžné pohlaví provedlo?“ zeptal se George.
„Mě
nic. Ale právě jedna členka něžného pohlaví není schopná vstát a jít se zeptat
Olivera, jak to bude zítra.“
„Jo,“
George se podrbal na hlavě. „Taky jsme na to zvědavý, jak to zítra budeš.“
„A
pro vlastně nechceš, Kate, jít za Oliverem?“ zeptal se mě Fred.
Zamračila
jsem se na něj. „Proč myslíš, že mluvil o mně?“
„A
nemluvil snad o tobě?“
„Mluvil,“
odpověděla jsem mu po pravdě.
Fred
se vítězoslavně usmál.
„Nechci
dolejzat. A co když už má nějakou jinou náhradu, já tam přijdu, zeptám se ho a
nakonec z toho bude jeden velký trapas?“
„Moc
to řešíš,“ řekl mi Ron. „Prostě tam jdi.“
„Neboj,
Rone,“ uklidnil ho George. „Tohle zařídíme.“
A
než jsem si stihla uvědomit, co tím vlastně myslel, už to provedli. Oba dva se
zavěsili z každé strany za moje ruce a vytáhli mě na nohy. Vzápětí už naše
trojice mířila k Oliverovi.
„Kluci,“
oslovila jsem je. „Nechcete změnit strategii? Takhle mě někam táhnete proti
mojí vůli už potřetí během pár měsíců.“
„A
proč?“ zeptal se mě George. „Vždyť to funguje.“
„A
navíc jsme tě takhle dostali do týmu. Kde bys teď byla bez nás?“
„V
klidu bych teď večeřela bez stresu ze zítřejšího zápasu.“
„Hej,
Olivere!“ zavolal George. Oliver otočil hlavu a podíval se na nás. To už jsme
byli jenom pár kroků od něj.
„Však
ty nám jednou poděkuješ,“ pověděl mi Fred. Přitom mě kluci konečně pustili,
jenže zároveň mě postrčili dopředu. Asi to dostatečně neodhadli, protože jsem
následně vrazila do Olivera. Ocitli jsme se tak až v přespříliš velké
blízkosti.
„Promiň,“
omlouvala jsme se mu hned a o krok jsem poodstoupila. „To kluci,“ pokusila jsem
se o nevinný úsměv, ale spíš jsem se jenom nevinně ušklíbla.
„V
pohodě,“ uklidnil mě.
Pak
jsem chtěla začít s tím tématem, se kterým mám právě teď tolik problémů,
jenže jsme nebyla jediná, začal mluvit.
„Víš,
jak si říkal, že jsem náhradnice, a když se teď stalo tamto Daisy a navíc zítra
je ten zápas a ty ho asi nebudeš chtít odvolat, tak jsem se tě chtěla zeptat na
ten zítřek,“ vyhrkla jsme ze sebe možná až příliš rychle.
„Vlastně
jsem tě zrovna hledal a chtěl jsem s tebou mluvit o tom samém,“ odpověděl
mi.
„Vážně?“
Ze srdce mi spadl kámen. Tímto je ten možný trapas zažehnán.
„Vážně.
Ale bohužel asi budeš muset hrát na školním koštěti.“
„Lepší
něco než nic,“ pousmála jsem se.
„Trošku
bych tě vyzkoušel, jak ti to jde a trochu to s tebou potrénoval, ale teď
opravdu nemám čas. Musím… to je vedlejší. Asi by sis to měla na koštěti
ozkoušet sama.“
„To
je v pohodě,“ mávla jsem nad tím rukou. Pak jsem se rozhlédla a moje oči
spatřily Harryho vcházejícího do síně s košťaty v každé ruce.
„Vlastně jsme teď chtěli zkusit takový narychlo trénink s Harrym,“ řekla
jsem Oliverovi a kývla jsme hlavou směrem k Harrymu.
Oliver
se krátce podíval na Harryho a potom se otočil zpátky na mě. „Výborně. Aspoň se
částečně sladíš s někým z týmu. Takže hodně štěstí.“ A s těmi
slovy odešel.
Zamířila
jsem přímo k Harrymu. „Všechno vyřízeno?“ zeptal se mě.
„Jo,“
přikývla jsem. „Teď mi můžeš říkat slečno spoluhráčko.“
Venku
jsme ještě měli světlo, což bylo ideální pro pozdní trénink. Harry sebou vzal
Camrál, se kterým jsme trénovali přihrávky, a zároveň jsem trénovala rychlost.
Celkově to ani tak nepřipomínalo trénink, jako spíš naše hraní famfrpálu
v létě. Obzvlášť když se pak ještě přidala dvojčata, kterým předtím
v síni došlo, co chystáme a tak si došli pro košťata. Tenhle trénink jsme
si všichni užívali, a dokonce nám ani nevadilo, když se nakonec setmělo. Na to
měli dvojčata pár šikovných věciček, možná jejich výroby, které nám zvládly
osvítit hřiště a míč.
Nakonec
jsme to skončili až kolem osmé hodiny, kdy jsme začali přimrzat ke košťatům a
když už se nám blížila večera. Nevím, jestli to bylo tím přátelským prostředím
nebo endorfiny ze cvičení, ale měla jsem z toho dobrý pocit. Byla to
zábava. Připomněla jsem si, proč mám ráda to létání. Pro tu rychlost, svobodu.
Letět prázdnotou mi připomíná astrální svět, kde si můžu dělat, co chci.
Podařilo se mi tak zahnat ten strach ze zítřejšího zápasu. V tu chvíli
jsem měla pocit, že to zvládnu.
Harrymu
pak trochu zkazil náladu ten mrňavý prvák, který za ním pořád chodí a snaží se
ho fotit. Harry se nakonec neudržel a před velkou skupinou lidí ho poslal pryč.
Ani jsme se mu nedivila. Mě by to také štvalo, když by se mě snažil někdo
vyfotit ve chvíli, kdy jsem upocená a promrzlá. Což jsem v tu chvíli byla
také, ale díky té dávce optimismu mi to ani tak moc nevadilo.
Ovšem
když jsem vyšla všechny schody nahoru do věže, už jsem ta nadšená nebyla. Ne že
bych se zase vyloženě bála zápasu, protože na ten jsem v tu chvíli neměla
ani pomyšlení. Byla jsem vyčerpaná. Na koštěti jsem neseděla pár měsíců a moje
tělo mi to nyní připomínalo. A stejně tak si stěžovalo na moje ranní běhání,
ačkoliv nyní už je to neběhání. Naposled jsme si ráno byla zaběhat někdy
v září a od té doby jsem si po ránu spíš psala s Tomem.
Nyní
jsem ale neměla ani sílu napsat mu, co se mi stalo. Jediné, co jsme dokázala,
bylo převléknutí do pyžama a rychlé vyčištění zubů. Pak už jsem jen padla do
postele a ihned jsem usnula.
Když
jsem se pak probrala, byla ještě tma. Krátce jsem se podívala na budík. Byly
teprve tři hodiny ráno. Za deset hodin budu na hřišti poletovat před celou
školu. Ach jo. Veškerý včerejší optimismus byl kdovíkde. Měla jsem chuť schovat
hlavu pod polštář a nevylézt. A přesně to jsem nyní udělala.
Jenže
mě vyrušovalo odkašlání.
„Hodláš
nyní vstát?“
Klidně
ať si mě Hermiona budí, jak chce, ale já stejně nevylezu. Ale… Počkat. Proč by
v tuhle dobu byla Hermiona vzhůru?
Vzápětí
už jsem seděla na posteli a mžourala do tmy marně se snažíc něco spatřit.
Zrovna dneska musí mraky zahalit měsíc. Rukou jsem vzala z nočního stolku
hůlku a tichým „Lumos,“ jsem si rozsvítila. Světlo hůlky osvítilo postavu Toma
v rohu, a když jsem si pak povšimla své průhledné ruky, už mi všechno
došlo.
„Aha,“
zamumlala jsem a vylezla jsem z postele.
Jenže
místo toho, aby si Tom všimnul mě a mého rozkošného pyžama se zelenou žirafou,
tak ho zaujalo koště v rohu. Přešel k němu a začal si ho prohlížet.
„To
je…“
„…školní.
Ale dočasně jsem si ho půjčila já.“
Tom
se zamračil. „Vždyť si říkala, že tě nevzali do týmu.“
„Taky
nevzali. Teda vlastně vzali.“
„Takže
jsi mi lhala?“ Tom se na mě podíval vyčítavým pohledem.
„Ne,“
odpověděla jsem mu rázně. „V tom týmu jsem zhruba tak od dnešního rána. Včera
v noci napadli další dvě studentky a jedna z nich byla nebelvírské
střelkyně. Zítra, vlastně dneska, je zápas a já jsem za ní náhradnice.“
„Už
jsem ti říkal, že Famfrpál jenom zbytečně zabírá čas a energii.“
„Jo,
to jsi říkal. Jenže teď těžko půjdu za Oliverem s tím, že nebudu hrát,
protože se to nelíbí jednomu klukovi z deníku.“
„Já
jsem jenom kluk z deníku?“
„Ne,
já… já to tak nemyslela. Ale pro ostatní tak jsi. Ledaže bych všem prozradila,
co jsme ve skutečnosti zač.“
„To
nesmíš!“ zamítl to rázně Tom.
„Tak
vidíš. Budeš si muset zvyknout, že pro ostatní jsi jen kluk z deníku, který
si občas z něho vyskočí. A…“ Zarazila jsem se, protože v tu chvíli mě
napadla jedna maličkosti. „Počkat. Ty si můžeš z toho deníku vyskočit
kdykoliv chceš?“
„Vlastně
ne,“ přiznal Tom. „Dostanu se z něj jenom, když je ještě někdo blízko
v astrální rovině a to jsi v těchto případech ty. Musel bych napřed
najít sebe v současnosti a sloučit se s ním.“
„Teď
můžeš jít, kam chceš?“
„To
také ne,“ zavrtěl hlavou. „Musím se držet v tvé blízkosti a navíc ty musíš
být minimálně na začátku poblíž deníku.“
„A
to tě nenapadlo, říct mi to dřív?“ vyhrkla jsem.
Pokrčil
rameny. „Asi jsem zapomněl. Nepřipadalo mi to důležité.“
„Nepřipadalo
ti to důležité? Vždyť je to jeden z mála způsobů, jak spolu můžeme mluvit.
Co kdyby se tvůj deník někam ztratil? Pak už bychom spolu nikdy nemluvili a já
bych ani nevěděla proč.“
„Když
ti jako omluvu pomůžu vyčarovat nějaký nejnovější model koštěte, tak mi to
promineš?“
„To
bych…“ Zarazila jsem se uprostřed věty a užasle jsem se na něj podívala. „Ty
bys dokázal vyčarovat Nimbus Dva tisíce jedna?“
„Já
ano. Ale to není důležité, protože to musíš udělat ty.“
„Proč
já?“ zeptala jsem se ho.
„Kdybych
to udělal já, tak koště zmizí. Možná ne hned, ale mohlo by třeba při zápase
zmizet a ty bys spadla. To by nebylo dobré.“
„Proč
by zmizelo?“
„Ze
stejného důvodu jako se tu nemůžu volně procházet. Moje tělo je kdovíkde. Za to
ty dokážeš vytvářet věci, které nezmizí. Zmizí jedině v případě, že se
tvoje mysl ztratí nebo vyčerpá.“
„A
to se mi nestane při zápase, že ne?“ zeptala jsem se s obavami.
Usmál
se. „Ne,“ zavrtěl hlavou. „Pokud teda při zápase neusneš, nepřejdeš do astrální
roviny a nezačneš tam vyvádět nebezpečné věci. Anebo pokud opět nespoutáš své
schopnosti.“ Hlavou mi probleskla vzpomínka. Moje sázka s Malfoyem o pět
galeonů, které jsem vyčarovala pomocí projekce. Později si stěžoval, že se
vypařil. Myslela jsem si, že si to vymýšlí, ale možná měl pravdu.
„Tak
tohle zrovna teď nehrozí. Takže co musím udělat?“
O
značnou chvíli později a spoustu snahy později, kdy jsem musela dopilovat
detaily, před námi stál Nimbus Dva tisíce jedna. Stejně rychlý, stejně
naleštěný a snad i stejně ovladatelný. Prostě stejný jako má Malfoy. Ten bude
koukat, že ho mám i já. A ostatní taky.
„Sakra,“
zaklela jsem.
„Děje
se něco?“ optal se mě Tom.
„Jenom
trochu problémy s tím, kde jsem ho vzala. Nešlo by to udělat, aby vypadalo
jako obyčejné školní?“
„Šlo,“
odpověděl mi.
„Budu
to muset zase předělávat?“
Bohužel
přikývl.
„Myslím,
že už chápu, proč tohle nedělám častěji,“ prohlásila jsem později, když jsem se
vyčerpaně posadila na postel. „Je to moc vyčerpávající.“
„Když
to děláš častěji, tak ani ne.“
„Díky
Merlinovi, že moje tělo klidně spí a nebude tak vyčerpané jako jsem teď já.“
Tom
se podíval na hodiny. „Máš asi tak tři nebo čtyři hodiny, než bude muset
vstát.“
„Výborně,“
pronesla jsem a zvedla jsem i se svým novým koštětem. „Čas na trénink.“
Překvapeně
se na mě podíval. „Teď v té tmě chceš jít trénovat? Nebojíš se, že do
něčeho narazíš?“
„A
kdy jindy mám trénovat?“ pokrčila jsem rameny. „Mám teď nové koště, které si
musím vyzkoušet. Ráno na to nebude čas.“
„Dobře,
jak myslíš. Jenom se v té tmě venku neztrať.“
„Neboj,“
odpověděla jsem mu. U dveří jsem se pak zarazila. „Nepůjdeš taky?“ zeptala jsem
se ho.
„Myslím,
že si zalezu zpátky do deníku. Hodně štěstí při zápase.“
Tom
měl pravdu ohledně té tmy venku, což se potvrdilo, jakmile jsem vylezla ven. Nebylo
vidět na krok. Ale před chvílí jsme zvládla vytvořit jen tak z ničeho
nejlepší závodní koště, tak proč bych nezvládla pár světýlek? Párkrát jsem
luskla prsty a bylo to.
Stejně
tak jsem se přesvědčila i o rychlosti koštěte. S tím školním se to nedalo
porovnávat. Kromě toho to noční létání je úžasné. Všude okolo temnota a jen
několik malých světýlek. Někdo by možná měl z té tmy strach, ale já jsem
neměla. Možná bych se ve fyzickém světě také bála, ale v astrální rovině
jsem se cítila sebejistější. Kdybych tak mohla hrát i ten zápas v astrální
podobě. Jenže nechci riskovat, že se uprostřed zápasu rozplynu. Raději to
udělám po staru.
Říká
se, že když se člověk dobře baví, tak čas utíká hrozně rychle. Právě tohle se
nyní uplatnilo v praxi. Zapomněla jsem na čas a vzpomněla jsme si na něj,
až když se začalo rozednívat.
„Sakra,“
zaklela jsem a rychle jsem zamířila k zemi. O půl hodiny později už jsem
vcházela do svého pokoje. Na hodinách bylo šest ráno. Koště jsem uklidila, kam
patří a to pravé, pomalé jsem schovala pod postel. Budu ho muset někdy vrátit.
A
pak jsem udělala něco, co normálně nedělám. Nebo alespoň ne v astrální
rovině. Lehla jsem si do postele a odpočívala jsem. Jindy nejsem tak unavená,
ale poslední dobou se cítím víc vyčerpaná.
„Kate!“
ozvalo se mi vedle ucha. Ve stejnou chvíli mi nějaký piditrpaslík v mojí
hlavě bouchl zevnitř lebky do hlavy. Tak mi to aspoň připadalo, protože mě
příšerně bolela hlava. Něco jsem zamručela a otočila jsem hlavu na druhou
stranu.
„No
tak, dneska nesmíš zaspat. Dneska máš zápas. Oliver by tě zabil, kdybys přišla
pozdě.“
„Tak
ať si to odzápasuje sám,“ zamumlala jsem.
„Jestli
hned teď nevstaneš, tak donucena udělat něco, co se ti nebude líbit.“
„Hmm…“
zamručela jsem. Proč prostě nezmlkne?
„Jak
chceš. Aquamenti!“
Pocítila
jsem až příliš mokra a studena. Na hlavu mi dopadla vlna vody, jako kdyby na mě
někdo vylil kýbl. Bleskově jsem vyskočila z postele, ale musela jsem se
chytit za sloupek postele, protože se mi zamotala hlava. Zároveň se mi i
zatmělo před očima, ale to nebylo až tak podstatné, protože jsem si v tu chvíli
stejně protírala oči.
„Co
to do háje vyvádíš?“ vyjela jsem na Hermionu, která držela v ruce hůlku.
„Zachraňuju
ti život před Oliverem běsnícím, že jsi nedorazila na zápas. A tohle mi na tebe
doporučil Ron.“
„Toho
taky zabiju za blbý nápady.“ Začala jsem si ždímat z vlasů vodu a schválně
nad Hermiony postelí. Hlava mě mimochodem pořád bolela.
„Hej!“
vykřikla. „Co děláš?“
„Mstím
se,“ odpověděla jsem jí. „A jestli bude ta postel jenom trochu mokrá, až půjdu
spát, ta se připrav, že spíš v jezeře.“
Otevřely
se dveře a do pokoje vešla Levandule.
„Páni,“
prohlásila, když se na mě podívala. „Vypadáš jako kříženec mezi zmoklou slepicí
a chodící mrtvolou.“
„Díky,“
zamručela jsem a přitiskla jsem si ruku ke spánku. Copak si ti trpaslíci
v mojí hlavě nikdy nedají pauzu na svačinu?
„Vážně
tak vypadáš,“ prohlásila Hermiona. „Máš hrozný kruhy pod očima. Co si dělala
v noci?“
„Spala.“
A lítala na svém novém koštěti.
„Zkus
si dát sprchu,“ doporučila mi Levandule.
Vlastně
to nebyl až tak špatný nápad. To jsem si říkala, když jsem z té sprchy
vylézala. Dokázala mě pořádně probrat, ačkoliv těm kruhům pod očima to moc
nepomohlo. Když jsem se na sebe podívala do zrcadla, tak jsem musela přiznat,
že Levandule měla pravdu. Vážně jsem vypadala jako chodící mrtvola. A hlava mě
stále bolela.
Schody
dolů jsem ani nevnímala. Sebou jsem si nesla koště, které jsem si u
nebelvírského stolu položila vedle sebe.
„Dobré
ráno,“ zamumlala jsem směrem k Hermioně, Ronovi a Harrymu.
„Vypadáš
hrozně,“ řekl mi Ron.
„Díky.
Jsi třetí během jedné půl hodiny, kdo mi tohle řekl. Čtvrtý, když počítám i
zrcadlo.“ Podepřela jsem si hlavu rukou a položila jsem na talíř před sebe
jeden toust.
„Jak
se cítíš?“ zeptal se mě Harry.
„Hrozně,“
odpověděla jsem mu a snažila jsem se udržet svoje oči otevřené. „Bolí mě hlava
a myslím, že to nezvládnu. Nemůže si Oliver najít někoho jinýho?“
„Kam
se poděla ta osoba, co létala včera na hřišti a sršela optimismem?“
Vzdala
jsem svůj boj a zavřela jsem oči. „Leží nahoře v posteli a spí. Hermiona
ji zapomněla vzbudit.“
„Nespi!“
Šťouchl do mě Hermiona. Na chvíli jsem otevřela oči a podívala jsem se na ni.
„Vždyť
já nespím,“ zamumlala jsem, ale to už jsem opět zavírala oči.
O
pár vteřin později, tak mi to aspoň připadalo, do mě znovu někdo šťouchl.
Otevřela jsem oči.
„Já
nespím!“ vyhrkla jsem.
„To
vidím,“ odpověděl mi Harry a vtisknul do ruky hrnek.
„Co?“
Nechápala jsem.
„Vypij
to,“ rozkázal mi.
Zkusila
jsem si usrknout. Chutnalo to hnusně. „Fuj.“ Zašklebila jsem se. „Co je to?“
„Kafe.
Extra silný. Ještě si ho nepila?“
„Ne.
A věděla jsme proč.“
„Já
ho taky nepil. Tak pij.“
„Vždyť
to chutná hrozně,“ namítla jsem.
„Ale
pomůže ti neusnout.“
„Harry,“
oslovila ho Hermiona. „A dal si jí do toho aspoň cukr?“
„Netlumí
to účinky toho kafe?“ zeptal se jí nejistě Harry.
„Cukr
dodává energii. Proto ho mají malé děti tak rádi.“
„Aha.“
Harry se natáhnul pro cukřenku. „Kolik chceš lžiček.“
„Tohle
by potřebovalo minimálně deset, aby se to vůbec dalo pít,“ odpověděla jsem mu.
„Počkej, já to nemyslela až tak vážně!“ vyhrkla jsem, když mi tam sypal pátou
lžičku. Zkusila jsem se trochu napít. „Fuj. Teď je to sladký jako cecek.“
„Máš,
co si chtěla,“ prohlásil Ron. „Ale už aspoň neusínáš.“
„Co
mám s vámi dělat?“ zamumlala jsem pro sebe. Nadechla jsem se a pokusila
jsem se vypít hrnek najednou. Nepodařilo se, potřebovala jsem ještě dva pokusy.
„Tak
a tohle už nikdy nechci vidět,“ oznámila jsem ostatním, když jsem ten hnus
konečně dopila a položila jsem hrnek na stůl.
„Teď
ještě do tebe dostaneme snídani a můžeme jít na hřiště,“ prohlásil Ron.
Harry
vzal jeden toust namazaný máslem do ruky. „Takže otevřít hangár, éro letí.“
Rozesmála
jsem se. Harry, jak předstírá, že toust je letadlo a šermuje s ním ve
vzduchu, vypadá takhle neuvěřitelně směšně. A docela to i splnilo účel, protože
jakmile jsem se rozesmála a otevřela jsem tak pusu, vrazil mi do pusy toust a
donutil mě kousek ukousnout.
„Takže
za Hermionku,“ pokračoval ve své hře.
„Harry,
– víš, - že – jsi – někdy – vážně – šílenej?“ Moje pokusy o sdělení jedné věty
byly pravidelně přerušovány Harryho pokusy mě nakrmit. Přitom se mu podařilo
vyjmenovat všechny naše spolužáky a profesorský sbor a spotřeboval na to celkem
tři tousty. Ale celá ta jeho kampaň se snídání dokázala rozptýlit mojí bolest
hlavy. Sice nezmizela, ale dokázala jsem ji už zčásti potlačit.
„Jo,
teta se strýcem to o mě pravidelně prohlašujou,“ pokrčil Harry rameny. „Tak
pojď,“ řekl mi a strčil mi do ruky moje koště. Sám vzal svoje a vytáhl mě na
nohy. Společně jsme mířili na hřiště a předtím, než jsme vyšli na hřiště, nám
ještě popřáli Hermiona a Ron hodně štěstí.
„Vítej
v té nejlepší šatně na světě,“ pronesl Harry, když jsme vešli do šatny
nebelvírského družstva.
„Stavitelé
prestižních špičkových famfrpálových hřišť a jejich šaten se právě nyní cítí
uraženi,“ reagoval Fred na Harryho poznámku.
Než
na to stihl nějak zareagovat Harry, tak se ozval Oliver.
„Takže
když už jsme tu všichni, tak bych vám rád řekl pár slov. Tentokrát je znovu
porazíme. Sice mají lepší košťata, ale to neznamená, že jsou lepší hráči. My
jsme letos trénovali mnohem tvrději-“
„Jo,
já jsem teda rozhodně velmi pilně trénovala,“ skočila jsem mu do jeho proslovu,
zatímco jsem si oblékala jasně rudý hábit.
„-a
ačkoliv jsme teď trochu v nevýhodě kvůli nečekaným událostem, tak jim
ukážeme, že si poradíme za každé situace.“
Nevypadalo
to, že by někdo z ostatních si bral jeho slova extra k srdci. Holky a
Harry ho sice poslouchali, ale přitom se převlékali do hábitů a jinak na něj
moc nereagovali. Zato Fred a George na něj reagovali až moc, protože kdykoliv
se na ně nedíval, tak ho parodovali. Jenže při jedné takové parodii se George
rozmáchl až moc, protože mě přitom praštil do hlavy.
„Jau,“
vyjekla jsem. Jako kdyby tou ránou probral ty piditrpaslíky v mojí hlavě,
kteří si po tom blbnutí u snídaně konečně šli dát svačinu. Nyní opět ustavičně
bušili zevnitř mojí lebky.
„Promiň,“
omlouval se mi George, když viděl, jak si mnu spánky.
„To
je dobrý. Ty za to nemůžeš. Mě jenom dneska od rána hrozně bolí hlava. Půjdu na
chvíli na vzduch.“
Vylezla
jsem ven na čerstvý vzduch a tam jsem se zhluboka nadechla. Mohla jsem klidně
zůstat uvnitř, protože čerstvý vzduch mi od bolesti moc nepomohl. Spíš se to
tady zhoršilo, když jsem zaslechla jeden hlas.
„Beckerová,
co tady sakra děláš v tomhle?“ řekl mi Malfoy, když mě zahlédl.
Pravděpodobně právě mířil do svých šaten a přitom si mě všimnul. Nikdo jiný tu
zrovna nebyl, ani z jeho týmu a ani z mého. A diváci sem nechodili
vůbec, protože na tribuny se šlo jinudy.
„Tys
mi tady chyběl,“ zamumlala jsem. Nedomluvil se s těmi trpaslíky
v mojí hlavě?
„Neříkej
mi, že tě vzali do týmu.“
„Představ
si, že vzali,“ ušklíbla jsem se a přitom jsem si promnula znovu spánky.
„Jasně,
vždyť vám přece zkameněla jedna střelkyně. A ty si nebyla schopná dostat se do
týmu rovnou, musíš tam být jenom jako náhradnici.“
„To
víš, já jsem to chtěla zkusit staromódně přes konkurz a otestovat svoje
schopnosti. Ale kdybych věděla, že stačí jenom koupit pár košťat, tak to tak
udělám rovně.“
„To
bys na ty košťata musela mít. Nemáš ani na jedno mizerné koště a musíš si
půjčovat školní,“ prohlásil, když se podíval na koště v mojí ruce. Neměl
ani potuchy, že je stejné jako jeho, jenom jinak vypadá.
„A
přesto na něm dokážu letět rychleji než ty na té své super novince.“
„Tomu
ani ty nevěříš.“
„Představ
si, že věřím. Vsadila bych se s tebou, jak míváme ve zvyku, ale zrovna teď
nějak nemám čas.“
Chtěla
jsem ho obejít a konečně se ho zbavit, jenže mě zarazil. Jeho ruka vystřelila a
chytil mě za zápěstí.
„Pusť
mě,“ zavrčela jsem na něj a pokusila jsem se mu vytrhnout. Místo toho mi
stisknul ruku ještě pevněji. Druhou rukou mě chytil loket druhé ruky a zabránil
mi tak vytáhnout hůlku.
„Cos
provedla mojí sestře?“ zasyčel na mě a zatlačil ke mně ke zdi. Znemožnil mi tak
jakýkoliv pokus o útěk.
Překvapeně
jsme se na něj podívala. „Já? Snad ty.“
„Nelži,“
vyhrkl a zmáčkl mi zápěstí.. „Vidím, jak se ti vyhýbá. Schválně chodí později
na hodiny jenom proto, aby tě nemusela potkat na chodbách.“
„Já
jsem jí nic neudělala. To ty jsi proradný Zmijozel.“
„Vlastní
sestře bych neublížil. Zmijozel svoji rodinu chrání. Obzvlášť před jednou
mrňavou nebelvírkou, která pořád něco tají.“ Naráží tak na to, co jsem mu
vymazala z hlavy? Ale to jsme mu přece vymazala. Na to si nemůže
pamatovat.
„Nebelvír
nemá potřebu ubližovat malým prvačkám.“
„Lžeš!“
vyhrkl na mě. „Něco si jí udělala a já zjistím co.“ Aby potvrdil svoji
výhružku, stisknul mi ještě víc zápěstí. Mám pocit, že jestli to udělá ještě
jednou, tak mi tu kost rozdrtí. Zkusila jsem se mu vytrhnout.
„Hej!“
ozvalo se kousek od nás. Oba dva jsme otočili hlavu za tím hlasem. Harry
k nám mířil a už jsme viděli, jak za cesty vytahuje hůlku. Stačilo to, aby
Malfoy svoje sevření pustila a než k nám Harry dorazil, už mě pustil
úplně.
„Nech
ji být!“ zavrčel Harry na Malfoye a mířil na něj hůlkou.
„Je
v pohodě,“ vysvětloval mu. „Jen jsme se o něčem bavili.“
Poodstoupila
jsem od Malfoye a udělala jsem několik kroků směrem k Harrym. Zastavila
jsem se u něj a položila jsem mu ruku na rameno. „Kašli na něj, Harry. Byly by
z toho jenom problémy.“
Harry
pootočil hlavu a podíval se mi do očí. Uvažoval nad tím, co navrhuji.
„Kašli
na něj,“ sdělila jsem mu.
Nakonec
sklonil hůlku.
„Pojď
pryč,“ řekla jsem mu a vedla jsem ho k šatnám. Cestou jsem si mnula ruku.
Před
dveřmi do šatny se zastavil. Všimnul si, co dělám.
„To
ti udělal on?“ zeptal se mě, kdy viděl rudý obtisk na mém zápěstí.
„Harry,
říkám ti, kašli na to. Já se o sebe postarám. Víc mě teď trápí ten zápas.“
Ignoroval,
co říkám a vzal mě za ruku. Opatrně přejel prsty po červeném pruhu na mém
zápěstí. Nakonec zvednul hlavu a podíval se mi do očí.
„Jak
se cítíš?“ zeptal se mě starostlivě.
„Docela
v pohodě, až na to že mi třeští hlava, jako kdybych mi do ní zevnitř
bušila armáda piditrpaslíků. Navíc mám pocit, že účinky té břečky, co jsi mě
ráno nutil pít, začínají vyprchávat. A pak je tu ještě ten zápas, na který když
si vzpomenu, tak mám chuť někam se schovat a nevylézt. Ale jinak se cítím
v pohodě.“
„Kate,“
oslovil mě Harry a vzal mojí tvář do dlaní. „Na koštěti létáš rychleji, než
jsem kdy někoho viděl letět. A za chvíli vyjdeš na hřiště a všem ukážeš, jak
jsi dobrá. Uvidíš, jak Malfoy a zbytek Zmijozelských bude koukat, až jim tam
hodíš dvacátý gól.“
Usmála
jsem se a objala jsem Harryho. V tuhle chvíli jsem pocítila k Harrymu
vlnu náklonosti. Je jedno, jak divné sny a jak divné schopnosti mám, Harry bude
vždycky můj kamarád. Můžu se mu se vším svěřit, protože věřím, že mě Harry
pochopí.
„Harry,“
oslovila jsem ho a trochu jsem se od něj odtáhla, abych se mu mohla podívat do
očí.
„No?“
„Já
ti chci něco říct.“ Chtěla jsem mu říct pravdu. Pravdu o tom, kdo jsem, a o
tom, co umím. „Já-“
„Tady
jste,“ ozval se Oliver, který právě vylezl z šatny. Za ním vylezl
z šaten zbytek týmu. „Už je čas.“
„Řekneš
mi to po zápase,“ řekl mi Harry a zamířil s ostatním na hřiště.
Ve
chvíli, kdy jsme vešli na hřiště, nás přivítal bouřlivý potlesk. Stejně jako
vždy si přál Mrzimor a Havraspár porážku Zmijozelu a proto nám fandil. Pískot a
bučení Zmijozelu tak zaniklo mezi potleskem ostatních kolejí.
Náš
tým i zmijozelský tým se rozmístil uprostřed hřiště, každý tým na jedné
polovině. O chvíli později už jsme se všichni vznesli do vzduchu společně
s míči. Aniž bych se nad tím na chvíli nebo aniž bych se stihla
nadechnout, jsem vyrazila kupředu. Díky koštěti jsem byla rychlejší než ostatní
naše střelkyně a pravděpodobně díky svým schopnostem jsem byla rychlejší než
střelci ze zmijozelského družstva. Proto jsem byla u Camrálu první.
„Camrálu
se zmocňuje Beckerová! Nejnovější přírůstek do v nebelvírském týmu.
V týmu je teprve od včera, kdy byla nalezená zkamenělá nebelvírské
střelkyně. A Beckerová teď letí k nebelvírským brankám jako střela – kdo
by do ní řekl, že je bude takhle rychlá – obratně kličkuje mezi zmijozelskými
hráči – teď ji zablokoval cestu Flint – přihrává Angelině – GÓL! Angelina
Johnsonová dává gól!“
Ve
chvíli, kdy jsem usedla na koště a držela jsem v ruce Camrál, ze mě
veškerá nervozita odpadla. Nemyslela jsem, prostě jsem letěla. Adrenalin sice
dokázal potlačit pocit vyčerpanosti, ale bolest hlavy nepolevila. Navíc tomu
svištící vítr a hluk od diváků ještě více pomohlo.
Snažila
jsem se, co nejvíc tu bolest ignorovat a soustředit se na hru. Vypnula jsem
myšlení, jenom občas jsem se podívala, kolik to je. Zápas byl dost vyrovnaný,
Zmijozel byl příliš rychlý na nás a moje koště to nedokázalo zachránit. Přesto
jsme dokázali s nimi držet krok a nikdy nezískali moc velký náskok.
„Pomalejší
koště neměli?“ křikl na mě Malfoy, když jsem kolem něj prolétla
s Camrálem. A jestli se mě tak snažil rozptýlit, abych udělala nějakou
chybu, tak se mu to nepovedlo, protože jsem o chvíli později prohodila Camrál
obručí.
„GÓL!
Dalších deset bodů pro Nebelvír! A Nebelvír tak dohání Zmijozel a je to šedesát
ku šedesáti! Na to, že létá Beckerová na obyčejném školním koštěti, je sakra
rychlá!“
Na
čelo mi dopadlo několik kapek. Krátce jsem se zastavila a podívala jsem se
nahoru na nebe. Výborně, prší. To nám tu ještě chybělo. Následně jsem se už
zadívala na hřiště a našla jsem očima Camrál. Držela ho Angelina a chystala se
vhodit další gól, ale – sakra! Potlouk ji zabránil prohodit Camrál obručí. Kde
je sakra Fred a George?
Našla
jsem je hned, protože oba dva byli kousek od Angeliny. Něco tam vyváděli s tím
druhým Potloukem. Snažili se ho odpálit, ale pořád se vracel. To je divné.
Přimhouřila jsem oči a snažila se rozpoznat, koho se ten Potlouk neustále snaží
srazit. Černé krátké vlasy, červený hábit – do háje! Toho Harryho člověk nemůže
nechat chvíli bez dozoru.
„Olivere!“
křikla jsem na našeho kapitána, když jsem si všimla, jak na něj Fred mává.
Oliver se na mě podíval a já jsme mávla směrem k těm třem skvrnám a
jednomu Potlouku. Do minuty pak následovalo písknutí Hoochové a oddechový čas.
„Co
se tam sakra děje?“ obrátila jsem se na Freda, George a Harryho, jakmile se
naše mužstvo shluklo.
Harry
pokrčil rameny. „Nevím. Z nějakýho důvodu se mě ten pitomej Potlouk snaží
shodit z koštěte.“
„Někdo
s ním musel něco provést,“ prohlásil George. „Snažíme se ho držet od
Harryho, ale vždycky se vrací.“
„A
mezitím je zbytek týmu nechráněný před druhým Potloukem,“ řekla Angelina.
„Kromě
toho takhle nemám vůbec šanci chytit Zlatonku,“ ozval se Harry a obrátil se na
dvojčata. „Budete ten zákeřný Potlouk muset nechat na mě a starat se o
ostatní.“
„Zbláznil
ses?“ vyjela jsem na něj. „Vždyť ti urazí hlavu.“
„Musíme
to říct Hoochový, musí se to prošetřit,“ přidala se ke mně Alice.
„Jenže
to bychom museli vzdát zápas,“ namítl Harry.
„Olivere,“
oslovila kapitána Angelina „Jestli to Harrymu odsouhlasíš, tak si budeš muset
hledat nového chytače, protože jednoho ti zabije zmatenej Potlouk.“
„Jste
připraveni pokračovat ve hře?“ zeptala se nás Hoochová, která k nám právě
dorazila.
Oliver
se podíval na náš tým. Zvažoval Harryho návrh. „Dobře. Frede, Georgi, nechte to
na něm.“
„Harry,“
oslovila jsem ho ještě, ve snaze ho přemluvit k jeho praštěnýmu návrhu.
„Kate,
musíš to nechat na mě. Taková je prostě hra. Co tvoje hlava?“
„Příšerně
bolí, ale nesnaž se odvést řeč jinam. Ty za chvíli nebudeš mít žádnou hlavu,
protože ti jí ten pitomý potlouk urazí.“
Harry
na to už nijak nestihl zareagovat, protože se ozvalo zapískání píšťalky a
museli jsme se vznést do vzduchu. Déšť byl nyní ještě hustější než předtím,
stejně jako se bolest mojí hlavy stupňovala.
Koutkem
oka jsem zahlédla nějaký záblesk. Otočila jsem se za tím, protože to klidně
mohl být Potlouk mířící na mě, ale nic tam nebylo. Otočila jsem se zpátky a
podívala jsem se na Camrál. Sakra, už mě kvůli té bolesti hlavy bolí i oči.
Jenže
místo toho, abych našla Camrál a zaměřila se na něj, jsem se zaměřila na
Harryho. Už vzdal svoje přemety, vývrtky a cokoliv, co mu pomohlo uniknout
zákeřnému Potlouku, a jenom poletoval po okrajích hřiště nahoru a dolů. Právě
proletěl kolem Malfoye.
„Kate!“
křikl na mě Oliver. „Přestaň zírat na Harryho a snaž se hrát!“
Kývla
jsem, ale stejně už mi nevěnoval pozornost. Zamířila jsem k zemi, kde se
právě nacházel Camrál. Byla jsem zrovna několik metrů nad zemí, když těsně
kolem mé levé ruky prolétl ten nezmatený Potlouk. Bylo to těsné, ale minul mě.
Jenže
ve chvíli, kdy kolem mě proletěl, jsem pocítila ostrou bolest v pravé
ruce. Byla to ostrá, řezavá bolest. Ale neměla jsem čas se tím zaobírat,
protože se následně stalo něco dalšího. Pod sebou jsem pocítila prázdnotu. Na
ničem jsem neseděla, prostě jsem jen padala. A vzápětí jsem se rozplácla na
blátivé zemi. Přetočila jsem se na záda a přitiskla jsem si pravou ruku těsně
k sobě v marné snaze ztlumit tak bolest. Do tváře mi dopadaly studené
kapky deště a šedivé nebe bylo poslední, co jsem viděla předtím, než jsem
ztratila vědomí.
„Kate!
Prober se!“ volal na mě někdo.
Otevřela
jsem oči. Někdo se nade mnou skláněl, někdo v zářivě červeném hábitu.
„Co…?“
ptala jsem se zmateně.
„Spadla
si z koštěte, Potlouk tě shodil,“ vysvětlil mi Fred.
Ale…
to nebyl Potlouk. Ten mě minul. A ta bolest také nemohla pocházet od něj. Letěl
z levé strany a bolí mě pravá ruka.
„Co
tě bolí?“ ptal se mě Fred.
„Ruka
a hlava,“ odpověděla jsem mu. Přitom jsem se na něj podívala. Před očima se mi
začali vznášet stíny a hlava mě bolela ještě víc než před tím pádem. Jako kdyby
mi v hlavě rostla další hlava a už tu vnější hlavu přerostla. „Sakra,“
zaklela jsem a promnula jsem si čelo.
„Můžeš
chodit?“ zeptal se mě.
Přikývla
jsem a pokusila jsem se vstát. S pomocí Freda se mi podařilo postavit na
nohy. Vzápětí se mi hned hlava zamotala, a já jsem málem spadla na zem znovu.
Zatřásla jsem hlavou ve snaze zbavit se těch stínů před očima. Nezabralo to.
Nakonec mě Fred musel podpírat, abych byla schopná jít. Nechala jsem se jím
vést, protože můj zrak selhával. Navíc
se při té chůzi moje bolest ruky stupňovala a šly na mě znovu mdloby.
„Vedeš ji na ošetřovnu?“ zeptal se George,
když přistál kousek od nás. „Tamhle k Harrymu míří nějaký profesor, tak ji vezmi
tam.“
„Co
je s Harrym?“ zeptala jsem se.
„Chytil
Zlatonku a zlomil si ruku,“ odpověděl mi George.
Ruka…
Zavrtěla jsem hlavou. Nad tím budu uvažovat později. Teď se musím zbavit těch
bolestí hlavy i ruky.
Kolem
Harryho už se shromáždil dav lidí, ale profesor nebyl zatím nikde. Georgovi se
podařilo pár lidí odehnat. Mohla jsem tak mezi nimi a stíny poletujícími před
mýma očima zahlédnout Harryho tvář. Vlastně to bylo to jediné, co jsem dokázala
vidět, viděla jsem jen Harryho s nepřirozeně zkroucenou rukou. Jenom jsem
se na něj podívala a už se moje bolest ruky zvýšila.
„Harry,“
zamumlala jsem. Vyprostila jsem se z Fredova držení a sama jsem udělala
krok k Harrymu. Vzápětí jsem se také poroučela k zemi. Kolena se mi
podlomila a já jsem si klekla vedle něho.
„Kate,
co…“ Harry se chtěl začít vyptávat, ale zavrtěla jsem hlavou. Místo toho jsem
k němu natáhla zdravou ruku. Nevím, proč jsem to udělala, bylo to čistě
instinktivní. Prostě jsem k němu natáhla ruku a dotkla jsem se jeho
zraněně ruky.
Znovu
jsem pocítila to, co před několika dny v knihovně. Cítila jsem Harryho
mysl a věděla jsem, že i on cítí tu mou. Jako kdybychom byli na světě jenom my
dva. Mezi námi bylo spojení, pouto. Jako kdybychom byli dva kousky zapadající
do sebe. Dvě rozdělené části, které se konečně našli.
Ale
nebylo to úplně stejné jako v té knihovně. Tentokrát to nebylo jenom
navázání spojení, tentokrát mezi námi něco proudilo. To něco se dostávalo od
Harryho ke mně. Nebo spíš z Harryho do mě. Nasávala jsem to do sebe, ať to
bylo cokoliv. A s tím vším se i stupňovala bolest ruky. Možná jsem
nasávala právě tu bolest, protože se právě zdvojnásobila.
Ucukla
jsem od Harryho. Už se to nedalo vydržet. Bolest byla příliš velká. Málem jsem
znovu spadla, ale zdravou jsem se opřela o zem. Ze všech sil jsem se snažila
neomdlít.
„Ustupte,
já se o to postarám,“ ozval se přesládlý hlas. Otočila jsem hlavu a zahlédla
jsem, jak se k nám blíží zlatá skvrna.
„Ne,
vy ne,“ slyšela jsem říkat Harryho hlas, ale to už jsem znovu zírala do země.
„Měl
by si spíš zajít na ošetřovnu, pane profesore,“ navrhnul někdo. Jejich rozhovor
jsem slyšela jakoby z velké dálky.
„Oba
dva by měli jít na ošetřovnu,“ řekl Fredův hlas.
„Mají
pravdu, raději si dojdu na ošetřovnu,“ snažil se mu Harry něco vymluvit. „Už to ani nebolí.“
„Ale tohle musí strašně bolet,“ zamítnul jeho
poznámku Lockhart. Zvedla jsem hlavu a podívala jsem se na Lockharta. Mířil
hůlkou na Harryho ruku a něco mumlal. Harry se nedíval na to, co se mu děje
s tělem. Místo toho se díval na mě. Podívala jsem se mu do očí. Mezi těmi
černými stíny byla jeho tvář jedna z mála věcí, které jsem dokázala jasně
vidět. Bylo to jako malé světlo v temnotě.
Když
pak začali lidé vřeštět, ze zvědavosti se Harry podíval na svou ruku. Jenže to
neměl dělat, protože potom jeho hlava padla do bahna a on ztratil vědomí. Když
jsem pak dokázala zaostřit pohled a spatřila jsem, jak mu z rukávu kouká
gumová ruka, udělala jsem to samé.
Otevřela
jsem oči. Nade mnou se rozprostíral strop ošetřovny, ale sotva jsem otevřela
oči, už jsem zase viděla tmavé stíny. Ve stejnou chvíli jsem si i uvědomila
neskutečnou bolest v pravé ruce.
„Tahle
noc pro vás bude velmi ošklivá. Dorůstání kostí není nikdy příjemné.“
„A
co je Kate?“ slyšela jsem Harryho hlas.
„Technicky
vzato jí nic není.“
„Tak
proč se ještě neprobrala?“ vyptávala se Hermiona.
„To
nemohu říct, ale pro jistotu tu zůstane přes noc. Zítra uvidíme.“
„Já
jsem v pohodě!“ vyhrkla jsem a posadila jsem se na posteli. Vzápětí se mi
zamotala hlava. „Tak asi ne,“ zamumlala jsem a spadla jsem zpátky na polštář.
„Kate!“
vyhrkl Harry.
„Vy
zůstaňte v posteli,“ rozkázala mu madame Pomfreyová, zatímco mířila ke
mně. Postel jsem měla hned vedle Harryho, takže byla u mě hned.
„Co
vás bolí?“ vyptávala se mě madame Pomfreyová, zatímco se nade mnou skláněla
s hůlkou v ruce a kroužila s ní podél mého těla.
„Ruka
a hlava,“ odpověděla jsem jí a promnula jsem si čelo. „A vidím takové divné
stíny před očima.“
„To
by sedělo na obyčejnou migrénu. Ty stíny jsou aury, občas je vidí lidé
s migrénou,“ diagnostikovala mě.
„Hlava
ji bolí už od rána,“ prohlásil Ron, který se společně s Hermionou
přesunuli k mojí posteli.
„To
vysvětluje, proč vás bolí hlava a přitom nemáte otřes mozku, jak jsem zprvu
předpokládala. Ale ta ruka…“ Chvíli nad něčím přemýšlela, ale nakonec promluvila:
„Dostanete nějaké lektvary proti té bolesti.“
„Hlavně
když ta bolest zmizí,“ zamumlala jsem.
Madame
Pomfreyová provedla několik kouzel, které částečně utlumili mou bolest. „Donesu
vám ještě ty lektvary,“ řekla mi, když odcházela pryč.
„Hermiono,
zašla bys mi na pokoj a donesla bys mi jednu černou knížečku, prosím?“ požádala
jsem ji.
„Tu
do které pořád něco píšeš?“ zeptal se Ron.
„Já
do ní…“ Zavrtěla jsem hlavou. „To je jedno. Doneseš mi ji teda?“
„Donesu,“
přikývla Hermiona. Otevřela jsem pusu a chtěla jsem ji popsat, kde ji najde,
ale Hermiona mě přerušila. „Já vím, máš jí pod polštářem.“
„Ty
si s ní i spíš?“ zeptal se překvapeně Ron
„Já
s ní nespím!“ namítla jsem.
„Tak
kde teda je?“ zeptala se Hermiona.
„Pod
polštářem,“ přiznala jsem.
Ron
se rozesmál a z nějakého důvodu se mu podařilo rozesmát i nás ostatní. Na
chvíli jsem tak zapomněla i na tu bolest. A do toho všeho tam přišel zbytek
nebelvírského týmu se spoustou zákusků, cukrovinek a pitím. Všichni byli veselí
z vyhraného zápasu a chrlili optimismem. Usadili se mezi naše postele.
„Všichni
ven!“ vtrhla dovnitř Pomfreyová s kupou lektvarů. „Ty děti potřebují klid!
Jednomu musí narůst třicetři kostí a ta druhá se potřebuje zbavit migrény!
VEN!“
A
tak jsme tam zůstali jenom Harry, já a část z té hromady jídla a pití,
které nám tady nechali. Sice jsme to museli zkombinovat s hnusnými
lektvary, které jsme museli vypít. Díky jednomu z těch lektvarů jsem měla
zdřevěnělou pravou ruku a nedalo se s ní skoro nic dělat.
Madame
Pomfreyová navíc počkala pár hodin, dokud jsme nesnědli většinu té hromady a až
potom nám dala lektvar pro klidný spánek. Vzhledem k tomu, že se mezitím
Hermioně podařilo propašovat mi na ošetřovnu Tomův deník, jsem spánek vítala.
Posadila
jsem se na posteli a zamžourala jsem do tmy.
„Tome?“
zkusila jsem to.
„Ano?“
ozvalo se ze tmy. Oddechla jsem si a luskla jsem prsty. Svíčka na nočním stolku
se zapálila a světlo tak ozářilo postavu vedle mě.
Tom
se rozhlížel kolem. „Proč jsme na ošetřovně?“ ptal se mě.
„Na
to bych se ráda zeptala tebe,“ řekla jsem mu a vylezla jsem z postele. Ono
sedět ve vlastním těle není zrovna příjemné. Krátce jsem se podívala na svou
ruku. Byla jsem průhledná, takže mě Harry nemůže slyšet ani vidět.
„Co
se stalo?“ zeptal se mě Tom.
„Kromě
toho, že jsem měla od rána hroznou bolest hlavy, jsem se taky cítila hrozně
vyčerpaná. Ale jinak jsem normálně nastoupila a začali jsme hrát. Akorát během
zápasu se jeden Potlouk pomátl a šel támhle po Harrym.“ Kývla jsem hlavou
k vedlejší posteli. „Mimochodem zápas jsme vyhráli, ale to je vedlejší.
Těsně před koncem zápasu jsem pocítila ohromnou bolest v ruce. Jako kdyby
byla zlomená. A mimochodem úplnou náhodou ve stejnou chvíli si Harry doopravdy
zlomil ruku.“
„Jenže
jak-“ Tom chtěl něco říct, ale přerušila jsem ho.
„To
ještě není všechno. V tu chvíli, kdy jsem pocítila tu šílenou bolest
v ruce, jsem spadla na zem. Koště se pode mnou rozplynulo.“
„Ale-“
Tom chtěl znovu něco říct, ale opět jsem ho nenechala.
„Pořád
jsem neskončila. Pak jsem teda omdlela a pak jsem se probrala. Pomocí Freda
jsem se dostala k Harrymu. A když jsem se pak dotkla Harryho, tak jsem
cítila… něco jako spojení. Jako bychom byli nějak propojení. Jak to vysvětlíš?“
„Nijak,“
pokrčil rameny.
„To
je všechno, co k tomu řekneš?“ zeptala jsem se ho.
„S
tímhle jsem se nikdy nesetkal. Akorát… jak dlouho jsi včera trénovala
v astrální podobě?“
„Zhruba
do šesti do rána,“ odpověděla jsem mu.
„To
vysvětluje tu bolest hlavy a vyčerpanost. Byla jsi příliš dlouho
v astrální rovině a psychicky si to na tobě vzalo svou daň.“
„Ale
nikdy dřív se mi to nestávalo.“
„Tvoje
moc roste a zároveň tě i víc vyčerpává,“ vysvětlil mi.
„Výborně.
Takže ten pobyt tady budu muset omezit,“ řekla jsem pro sebe. „A proto se pak
rozplynulo to vyčarované koště? Kvůli tomu, že jsem byla vyčerpaná?“
„Ano,“
přikývl.
„To
všechno, co vyčaruju, bude se mnou nějak propojené? Když něco vyčaruju teď a za
deset let se někde nějak vyčerpám, tak o tu věc přijdu?“
„Ne,“
zavrtěl hlavou. „Časem to získá svou vlastní podstatu. S tebou je to
propojené ze začátku.“
„Aspoň
že tak. A o tom s Harrym vážně nic nevíš?“
„Bohužel,
ne,“ pokrčil rameny. „Nenapadá tě ještě něco, co by nám mohlo pomoct.“
Na
chvíli jsem se zamyslela. „Když jsem se dotkla Harryho, tak jsme byli
propojení. Něco mezi námi proudilo. Přitom se bolest mojí ruky zdvojnásobila a
slyšela jsem pak Harryho říkat, že ho to už nebolí. Je možné, že jsem
absorbovala jeho bolest?“
„Je
to možné a pravděpodobně se to mezi vámi stalo. Jenom je divné, že se ti to
podařilo, aniž bys do něj vlezla. Jindy když se ho dotkneš, tak se nic neděje?“
„Ne,“
zavrtěla jsem hlavou. „Vlastně… před pár dny jsem se ho dotkla. Ale to bylo,
když jsme šli pro ten recept a já byla v astrální podobě. Vlastně to bylo
poprvé, co jsem se ho kdy dotkla v astrální podobě. To bylo někdy
v době, kdy ses ztratil.“
Tom
se zamračil. Nad něčím uvažoval a v jednu chvíli, jako kdybych v jeho
tváři zahlédla pochopení.
„Na
něco si přišel?“
Tom
se na mě podíval. „Ne,“ odpověděl mi klidně.
PRÁSK!
Otočila
jsem se za tou ránou.
„Co
to?“ ptala jsem se zmateně.
„To
nic není,“ odpověděl mi Tom. „Jen domácí skřítek. Koukni,“ ukázal na drobné
stvoření, které mi připadalo povědomé.
„Vždyť
je to Dobby,“ řekla jsem nahlas.
„Kdo?“
ptal se mě zmateně Tom.
„Varoval
Harryho o prázdninách předtím, že se letos mají stát v Bradavicích hrozný
věci. A měl pravdu. Zkameněli už jedna kočka a dvě holky.“
Společně
s Tomem jsme sledovali, jak se Dobby snaží vzbudit Harryho. Byl to
zvláštní způsob buzení, protože mu otíral čelo mokrou houbou. Ani se nedivím,
že Harry vykřiknul.
„Dobby!“
vyjekl překvapeně. „Co tady děláš?“
„Pan
Potter se neměl vrátit do Bradavic,“ mumlal si. „Dobby ho varoval. Měl se
vrátit domů, když mu ujel vlak.“
„Jak
víš, že mi ujel vlak?“ Harry se zamračil. „To si byl ty!“ vyhrkl.
„Dobbymu
je to moc líto. Dobby myslel, že se pak pán do školy nedostane jiným způsob.“
„Jo,
ukrást auto je mnohem lepší způsob než obyčejná cesta vlakem,“ pošeptala jsem
směrem k Tomovi. Proč vlastně šeptám? Stejně nás nemůžou slyšet.
„Harry
Potter musí odjet z Bradavic!“ Stál si Dobby dál za svým. „Dobby myslel,
že jeho Potlouk bude stačit, aby– “
„Tvůj
Potlouk?“ vyhrkl Harry. „To byl tvůj Potlouk, co se mě pokusil zabít?“
„Napřed
zavřená přepážka na nástupišti, potom vražedný Potlouk… Co přijde příště?
Otrávená snídaně?“ řekla jsem tentokrát už nahlas.
Harry
otočil hlavu a podíval se na mě.
„Kate?“
oslovil mě.
„Co?“
zeptala jsem se zmateně. Vyvalila jsem oči překvapením. „Počkat. Ty mě vidíš?“
Podívala jsem se na svoji ruku. Byla jsem normálně průhledná, tak proč mě vidí?
„Jo,“
přikývl Harry. „Proč bych tě neměl vidět?“ zeptal se mě.
„Pán
mluví s někým, kdo tu není?“ zeptal se Dobby. „Pán vidí přízraky? To je
dobrá zpráva. Mohli by pána poslat do nemocnice svatého Munga.“
„Cože?“
ptal se tentokrát zmateně Harry Dobbyho. „Ty ji nevidíš?“
Dobby
se ohlédl na místo, kde jsem stála. „Nikdo kromě pána a Dobbyho tu není. Jen
spící dívka na vedlejší posteli.“
„Spící?
Na vedlejší posteli?“ Harry spěšně vylezl z postele a přešel k mojí
posteli, kde leželo moje tělo. Potom se otočil na mě a podíval se mi do očí.
„Jak
je to možné?“ zeptal se mě.
„Já…“
Neměla jsem slov. Nevěděla jsem, jak mu to vysvětlit. Nevěděla jsem, co mu mám
říct.
Místo
mě začal něco blábolit Dobby: „Pan Potter nesmí zůstat v Bradavicích.
V Bradavicích se budou dít strašlivé věci. Pán nesmí zůstat
v Bradavicích, když je Tajemná komnata znovu otevřená…“
„Takže
už někdy byla otevřená,“ řekl Harry, ale nespouštěl ze mě oči.
Na
chodbě jsme zaslechli kroky a všichni jsme při tom zvuku strnuli.
„Dobby
musí jít,“ vykvikl vylekaně skřítek a luskl prsty. Vzápětí tu nebyl.
„Kate,“
oslovil mě. „Jak…?“
„Zalez
do postele!“ rozkázala jsem mu. „Hned! Za chvíli ti to vysvětlím. Ale teď zalez
do postele!“
Harry
mě poslechnul a rozběhl se ke svojí posteli. Zalezl pod deku. „A co ty?“ zeptal
se mě.
„Za
chvíli ti to vysvětlím,“ řekla jsem mu. Luskla jsem prsty stejně jako Dobby
před chvílí, jenže tentokrát jenom zhasnula svíce.
V příštím
okamžiku do místnosti vstoupil profesor Brumbál v županu a noční čepičce
společně s profesorkou McGonagallovou, která byla také v županu.
Společně nesli nějakou sochu, kterou následně složil na nejbližší postel.
„Dojdu
pro Poppy,“ zašeptala McGonagallová a odešla. O pár minut později se vrátila
společně s madame Pomfreyovou.
„Co
se stalo?“ zeptala se potichu.
„Další
oběť,“ odpověděl ji profesor Brumbrál.
„Je
to Colin Creevey,“ vysvětlovala McGonagallová. „Celý dnešní den ho hledali jeho
spolužáci, až ho nakonec dnes nalezlo několik duchů v jedné méně používané
chodbě.“
„Zkameněl?“
ptala se ošetřovatelka.
„Ano,“
odpověděl ji Brumbál. Zahlédla jsem, jak bere z jeho rukou fotoaparát.
„Myslíte,
že útočníka vyfotografoval?“ ptala se dychtivě McGonagallová.
„To
uvidíme,“ odpověděl.
Moc
toho ale neviděli, protože ve chvíli, kdy otevřel zadní kryt fotoaparátu, se
vyvalila jenom trocha smradlavé a syčící páry.
„Roztavený,“
řekl Brumbál. „Takže Tajemná komnata je znovu otevřená…“
Harry
se v posteli zavrtěl. Brumbál to postřehl a otočil k němu hlavu.
„Pojďte,“
řekl svým kolegyním. „Probereme to někde jinde.“ A poté, co roztáhli kolem
Colina závěsy, všichni odešli z ošetřovny.
Jakmile
jsem už neslyšela jejich kroky na chodbě, tak jsme luskla prsty a svíčka se
rozsvítila. Ozářila tak už sedícího Harryho na posteli.
„Jak
si to udělala?“ zeptal se mě.
„Já…
Tohle bude na dlouho.“ Otočila jsem se na Toma, který celou dobu stál mlčky
vedle mě a všechno tiše pozoroval. Pak jsem se obrátila zpátky na Harryho,
protože jsem si něco uvědomila.
„Ty
tady vidíš jenom mě?“ zeptala jsem se ho.
„V
tuhle chvíli jo,“ přikývl.
„Neměl
by vidět ani tebe,“ prohlásil Tom. „Byla jsi někdy předtím před ním
v astrální podobě?“
„Harry,
dej mi minutku,“ požádala jsem ho. „Slibuji, že ti pak všechno vysvětlím, ale
teď si to potřebuju urovnat v hlavě.“
Poodešla
jsem společně s Tomem kousek od Harryho tak, aby mě nemohl slyšet.
„Jednou
už jo. O prázdninách když u něj byl Dobby mnou párkrát prošel a nějak mě
pocítil. A pak když jsem jím proběhla a chytla jsem pudink, tak mě i oslovil. O
pár dní později jsem se pak zjevila u něho a normálně jsem s ním mluvila.“
„A
když jsi s ním mluvila, sama sebe si viděla jako průhlednou?“
„Myslím,
že jo,“ přikývla jsem.
„Tak
v tom případě tě neměl vidět tehdy a ani teď. Bude to něco, co souvisí
s tím vaším spojením.“
„Takže
zase nic nevíme,“ zamumlala jsem. „Co mám teď dělat?“ zeptala jsem se Toma.
Pokrčil
rameny. „Tohle je na tobě. Nechám vám trochu soukromí a zalezu do deníku. Alespoň
si budeš moct přelézt zpět do těla.“
„Já
si neumím vlézt sama zpátky do těla,“ namítla jsem. „Vždycky musím počkat, než
mě něco vzbudí.“
„Ne?“
zeptal se překvapeně. „Vždyť je to snadné. Jako když si lezla do Malfoyovy
mysli. Hodně štěstí s vysvětlováním.“ A s těmi slovy zmizel dřív, než
jsem mu stihla něco říct.
Povzdechla
jsem si. Z toho už se nevykroutím. Nakonec jsem zamířila zpátky
k Harrymu. Tohle bude dlouhá noc plná vysvětlování.
„Teď
chci to vysvětlení,“ řekl mi, když jsem k němu přišla.
„Harry,“
oslovila jsem ho. „Jsem bilokantka.“
Žádné komentáře:
Okomentovat