Ráno
mě probudily paprsky slunce dopadající na mou tvář. Přimhouřila jsem oči a
zastínila jsem světlo rukou. Mezi závěsy v okně je malá mezera a právě tou
mi nyní musí slunce svítit do očí. Posadila jsem se na posteli a promnula jsem
si oči.
To
byla teda dlouhá noc. Napřed se tu objevil Tom a snažil se vysvětlit, co se
dělo na hřišti. A byl s tím v koncích stejně jako vždy, když se
pokoušel o nějaké vysvětlení toho, co je mezi mnou a Harrym.
Harry…
Včera jsem mu řekla to, co jsem tajila už od té chvíle, kdy jsme se poprvé
potkali. Jak by to vypadalo, kdybych mu tehdy rovnou řekla, co mezi námi je?
Pak by na to Harry reagoval jinak.
Harry
se na mě nenaštval ani nic jiného. A já jsem čekala… vlastně ani nevím, co jsem
čekala. Že z toho bude nadšený? To těžko. Nemám mu ani, co vyčítat, on
neudělal nic špatného. Já jsem tady ta
lhářka. Ale přesto jsem čekala něco jiného. Potom co jsem mu vysvětlila, co
všechno znamená být bilokant a co dokážu, klidně řekl, že bychom měli jít spát.
Byla jsem z jeho reakce zmatená, ale pochopila jsem to nakonec tak, že si
to všechno potřebuje promyslet.
Až
teď jsem otočila hlavu doleva a podívala jsem se na Harryho postel. Byla
prázdná. Přikrývky byly ustlané a polštáře nadýchané, jako kdyby tam vůbec nespal.
Vzápětí jsem uslyšela kroky z druhé strany. Otočila jsme hlavu doprava a podívala
jsem se na přicházející ošetřovatelku.
„Výborně,
už jste vzhůru!“ sdělila mi. „Jen vás vyšetřím a budete moct jít na oběd.“
„Oběd?
To už je tolik hodin?“ zeptala jsem se překvapeně.
„Za
deset minut je poledne,“ odpověděla mi a pomocí své hůlky zkoumala můj
zdravotní stav. „Máte ještě nějaké bolesti?“
„Ne,“
zavrtěla jsem hlavou. „A kde… kde je Harry?“
„Pan
Potter odešel už ráno po probuzení.“
„A
proč jste mě taky nevzbudili?“
„Pan
Potter vás chtěl nechat vyspat. A váš zdravotní stav už je v pořádku,
takže se můžete obléknout a jít,“ oznámila. „Jenom ještě vypijete před odchodem
tyhle lektvary,“ ukázala na můj noční stolek.
Lektvary
jsme vypila tak rychle, že jsem ani nestihla postřehnout jejich nechuť. Stejně
tak jsem se rychle oblékla a za pět minut už jsem odcházela z ošetřovny.
Madame Pomfreyová asi přišlo divné, proč takhle pospíchám. Jenže tohle bych ji
těžko vysvětlila.
Nepochopila
by, že nechci, aby Harry chodil po hradě s mým tajemstvím v hlavě.
Není to tak, že bych mu nevěřila, to bych mu to tajemství ani nesvěřila. Spíš
jde o to, komu by to mohl prozradit. Harry není žádná drbna, aby to hned
každému vyslepičil, ale Ronovi a Hermioně by to svěřit mohl.
A
já jsem nechtěla, aby to věděli i oni. Věřila jsem jim stejně jako Harrymu, jen
si nejsem jistá, jestli by to pochopili. Už tak jsem nejistá, jak to chápe
Harry a co se mu honí hlavou.
Jako
první jsem vběhla do společenské místnosti, ale stačilo mi jedno rozhlédnutí,
abych zjistila, že tady nejsou. Vzápětí jsem prolezla otvorem, přičemž jsem minula
Ginny, která mi chtěla pogratulovat k zápasu. Neměla jsem čas, právě Harry
možná mluví s Ronem a Hermionou, takže jsem ji jenom krátce pozdravila a
už jsem běžela dál.
Nejprve
jsem mířila přímo do Velké síně. Právě je oběd, takže budou nejspíš tam. Jenže
na schodech u druhého patra jsem se zarazila. Možná jsou na záchodech u Uršuly
a pracují na lektvaru. Měla jsem pravdu, jak jsem zjistila, když jsem se
přiblížila ke dveřím umývárny. Zevnitř se ozývaly hlasy a nebyl to žádný Uršulin
ufňukaný a hysterický. Hlasy svých nejlepších přátel poznám.
„Kate!“
vypískla překvapeně Hermiona, když jsem vtrhla dovnitř.
Přelétla
jsem je pohledem. Seděli tam na zemi kolem kotlíku. Vypadali normálně. Žádné
rozpačité pohledy. Teda až na Harryho, který tam s nimi seděl také. Možná
jim to nakonec neřekl.
„Proč
jsi tak udýchaná?“ zeptal se mě Ron, když jsem se posadila mezi něj a Harryho.
„Proto-že…“
nemohla jsem popadnout dech. „Protože si… vynahrazuju to svoje… ranní běhání.“
„Jak
vynahrazuješ?“ zeptal se Harry. „Ty už neběháš poránu?“
„Ne,“
odpověděla místo mě Hermiona. „Každé ráno si za to píše do toho deníku.“
„To
je ta malá černá knížečka, jak ji sebou teď pořád nosí a jak chtěla, abys ji
donesla na ošetřovnu?“ zeptal se Ron.
Jenže
to, že si zlepším svoje schopnosti, se mi bude v životě hodit víc než
nějaké ranní běhání. Kromě toho mi někdy připadá, že Tom je jediný, kdo mi
rozumí. Možná z toho důvodu jsem o něm Harrymu neřekla.
„Hej,
já jsem tady taky,“ ozvala jsem se. „Tak se o mně nebavte, jako kdybych tu
nebyla.“
„Náhodou
jsme se předtím, než si dorazila, bavili o Dobbym na ošetřovně,“ změnil Harry
téma.
Ztuhla
jsem. Naráží tím na to, jak mě Harry viděl? Nebo se opravdu bavili jenom o
Dobbym? Podívala jsem se na Harryho ve snaze vyčíst z jeho výrazu, jestli
jim to řekl. Stejně tak i Harry se díval na mě a sledoval moji reakci.
Zachovala
jsem kamennou tvář a zeptala jsem se jich: „A co na to teda říkáte?“
„Že
si s tím lektvarem musíme pospíšit,“ vysvětlil mi Ron.
Takže
jim to neřekl a mně tak spadl kámen ze srdce. Oddechla jsem si. Jenže ne na
dlouho.
„To
mi připomíná, Kate,“ oslovil mě Harry. „Že bys nám mohla říct,“ opět jsem
ztuhla „co po tobě Malfoy včera chtěl.“ A následovalo další oddechnutí. Jestli
mi tohle bude dělat častěji, tak z toho dostanu tak akorát infarkt.
„Malfoy?
Kdy? Co? Jak?“ ptal se zmateně.
„Ale,“
mávla jsem rukou. Pak jsem si bezděčně pohladila zápěstí. „Nic vážnýho. Ani
jsem doteď nepochopila pořádně, co to po mně vlastně chtěl.“
„On
to bral docela vážně,“ řekl jim. Vzápětí mě chytil za ruku dřív, než jsem
stihla ucuknout. Nestiskl mi ji tak pevně jako Malfoy, ale zároveň to nebylo
ani tak něžně jako s Harrym před šatnou. Prostě mě teď vzal za ruku a vyhrnul
mi rukáv. Zároveň ji natočil tak, že Hermiona s Ronem mohli vidět rudý
pruh na mém zápěstí.
Hermiona
zalapala po dechu. „To ti udělal on?“
„Tohle
si vypije,“ zamumlal Ron.
„Nic
to není,“ odsekla jsem a vytrhla jsem svoji ruku z Harryho dlaně. Rukáv
jsem si stáhnula níž. „A s Malfoyem si to vyřídím sama.“
„Neříkalas
něco takovýho dřív, a co si pak z toho měla? Zraněnou nohu, zápal plic a
můj ztracený plášť.“
Probodla
jsem Harryho pohledem. Sice měl pravdu, ale stejně mi to vadilo. Navíc tohle
bylo poprvé, co se zmínil o svém plášti, který má Malfoy mojí vinou. Přestože
si všichni tři uvědomovali, že to je kvůli mně, z pláště se stalo
nedomluvené tabu. Tomuhle tématu jsme se prostě vyhýbali.
„A
co teda po tobě chtěl?“ vyptával se Ron.
„Nevím,“
pokrčila jsem rameny a odtrhla jsem svůj zamračený pohled od Harryho. „Něco o
jeho ségře. Pořád něco mlel o tom, že se mám od ní držet dál. Přitom jsem ji
nic neudělala. Naposled jsem ji viděla předevčírem na chodbě a tam jsem ji nic
neudělala.“
„Je
to divný,“ poznamenal Ron. „Ale tuhle, když jsem šel pozdě na hodinu formulí.
jsem ji viděl. Najednou se zjevila před dveřmi jedné učebny a něco začala
strkat do tašky.“
„Zjevila,
jakože rychle přiběhla?“ zeptala se Hermiona a potom ještě dodala: „Protože to
by nebylo až tak divné. Prostě šla pozdě na hodinu.“
„Ne,“
zavrtěl hlavou. „Zjevila, jakože se prostě objevila. Myslím… myslím, že měla
neviditelný plášť.“
„Plášť!“
vyhrkla Hermiona. „Možná takhle schovává Malfoy tu neznámou příšeru. Pomocí
přilepovacího kouzla na ni přilepí neviditelný plášť a tak se může pohybovat po
škole.“
„Ehm…
o čem to teď přesně mluvíte?“ zeptala jsem se.
„Předtím
jsme diskutovali o tom,“ začal mi vysvětlovat Ron. „Jak tu příšeru
z Tajemný komnaty vodí po škole. Musel by si jí někdo všimnout.“
„Možná
nepotřebuje plášť,“ ozval se Harry. „Některé bytosti se dokážou zneviditelnit
samy. Že jo, Kate?“
Probodla
jsem ho pohledem. Musím si s ním při nejbližší příležitosti promluvit o
samotě. Takhle by to mohlo někomu dojít z těch narážek. Už teď bylo ve
vzduchu znát napětí.
„To
už mě taky napadlo,“ promluvila Hermiona, která byla skloněná nad kotlíkem a
nevšimla si tak toho napětí. „Ale pak jsem to zamítla. Většina tvorů má jenom
přírodní maskování, ale ta by mu tu byla k ničemu, protože stromy jsou
něco jiného než kamenné chodby. A… neuniklo mi něco?“ zeptala se, když zvedla
hlavu od kotlíku a podívala se na nás. Právě jsme se na sebe s Harrym
mračili a Ron nás stejně jako Hermiona zmateně sledoval. Nechápali, co se právě
teď děje mezi mnou a Harrym.
A
dřív, než jsem stihla Hermioně odpovědět, že se nic neděje, promluvil Harry:
„To by ses měla zeptat Kate.“
„Tak
a já mam toho dost,“ vyhrkla jsem a vstala jsem. „Ty a já, chodba, teď hned.“
Nemusela jsem ho ani moc nutit, šel sám. Vyšli jsme ven na chodbu a uvnitř
umývárny jsme zanechali zmatené a nic nechápající Rona a Hermionu.
„Může
mi říct,“ začala jsem, sotva se za námi zavřely dveře, „co to do tebe vjelo? To
ti tak vadí pravda?“
„Pravda
mi nevadí,“ odsekl Harry. „Štve mě, že nejseš schopná říct těm dvěma pravdu.“
„Nepochopili
by to,“ zamumlala jsem.
„A
jaký je rozdíl mezi nimi a mnou? Proč by to oni neměli pochopit a já jo?“
„Protože
ty seš toho součástí!“ vyhrkla jsem a zvýšila jsem přitom hlas víc, než jsem
chtěla. „Tebe se to taky týká! To mezi námi je to divný spojení, který nikdo
neumí vysvětlit!“
„A
to je ten jediný důvod?“ vyštěkl Harry.
„Ne!“
odsekla jsem. „Navíc si nejsem jistá, jestli to chápeš vůbec ty.“
„Tak
proč si mi to teda vůbec říkala?“ zeptal se mě, jenže pak se zarazil. „Ty bys
mi to neřekla. Kdybych tě neviděl, tak mi to ani nesvěříš.“
„Řekla!“
vykřikla jsem. „Chystala jsem se ti to říct,“ dodala jsem už trochu klidněji.
„Tam na hřišti před zápasem. Jenže nás přerušili.“
„Jasně,“
prohlásil Harry s ironií v hlase.
Ohromeně
jsem na něj zírala. „Ty mi nevěříš?“ zeptala jsem se ho.
„A
proč bych měl? Celý rok a půl, co tě znám, mi lžeš. Ustavičně. A lžeš dál, i
když ti na to přijdeme.“
„A
co jsem měla dělat?“ vyhrkla jsem. „Hned ve dveřích, když jsem tě uviděla, jsem
měla říct: Hej, o tobě se mi už šest let neustále zdá?“
„To
bych skousnul spíš,“ odpověděl mi Harry tvrdým hlasem. „Hlavně, že Malfoy to
ví,“ poznamenal Harry.
„Malfoy
nic neví,“ zavrčela jsem na něj. „A nikdy ani nic moc nevěděl.“
„Ale
něco věděl. Něco jsi mu řekla.“
„Neřekla!“
vyhrkla jsem. „Nebo řekla, ale to jsem nechtěla. V tu chvíli jsem neměla
na výběr. To bylo tehdy u toho jezera. A navíc teď už nic neví. Co věděl, jsem
mu z hlavy vymazala.“
„Vymazal?
Ty si hraješ s lidskou myslí?“
„Nehraju,“
odsekla jsem. „Lidská mysl není hračka. A je pěkně nebezpečná. Snadno tam
zapomeneš, kdo jsi. Ty schopnosti nejsou nic pěkného. Jsou nebezpečné a špatně
ovladatelné. Pořád se jich bojím, ale učím se je ovládat. A po tobě jenom chci,
abys to neřekl Hermioně a ani Ronovi. Nepochopili by to. Nejsou na to
připravení. A já jsem doufala, že ty budeš.“
Harry
na chvíli uhnul pohledem a zadíval se na zeď. Nakonec přeci jen promluvil:
„Dobře, neřeknu jim to.“
„Díky,
Harry,“ poděkovala jsem mu a zároveň jsem mu oddechla.
Harry
zamířil ke dveřím umývárny, ale předtím se ještě zastavil a řekl mi: „Měla bys
lidem začít důvěřovat.“
Listopad
se postupně přesunul v prosinec a já bych ráda řekla, že se od toho
rozhovoru můj vztah s Harrym zase vrátil do starých kolejí. Jenže tak to
nebylo. Ačkoliv Harry akceptoval, co všechno dokážu, nedařilo se nám vrátit se
nazpátek našeho vztahu. Dál jsme se bavili, ale už to bylo nucené. Možná,
kdybychom nekamarádili ještě s Ronem a Hermionou, tak bychom se už
nebavili vůbec. Bylo mezi námi napětí a já jsem se bála, že už to nikdy nevrátí
zpátky.
A
nebyla jsem jediná, kdo si toho všimnul. Doufám, že tehdy na chodbě neslyšeli,
o čem se hádáme. A ačkoliv se Hermiona neustále nás dva zapojovat do rozhovoru,
většinou to museli obstarávat ona a Ron.
Ale
hlavní věc, co nás v tuhle chvíli, bylo pátrání po Zmijozelově dědici, což
znamenalo přípravu mnoholičného lektvaru. Z toho důvodu jsme se všichni
zapsali na Vánoce v Bradavicích. Díky Mnoholičnému lektvaru tu tak
nezůstanu s Harrym sama, protože Ron a Hermiona by nejspíš jinak odjeli na
prázdniny domů. Navíc Malfoy a jeho kumpáni zůstali na Vánoce v Bradavicích
také, což se nám hodí.
Jenže
na dokončení lektvaru byly potřeba ještě dvě přísady. Chyběl nám roh
z lidožravého jednorožce a kůže z hřímala. Tyhle přísady byly dost
vzácné, tudíž nebyly ve skladu pro studenty. Jedině ve Snapeových soukromých
zásobách, což znamenalo krádež. Protože Harry a Ron byli podmínečně vyloučení a
Hermiona je zásadně proti porušování školní řádu, ujmula jsem se toho já. A
kdyby se tohle nepovedlo, tak já z toho budu mít nejmenší problém.
Na
hodině lektvarů jsem pracovala u stolku společně s Hermionou a Nevillem.
Dřív jsem většinou bývala u stolku s Ronem a Harrym, zatímco Hermiona byla
u Nevilla. Schválně jsme si to ta rozdělili, protože zatímco já jsem nenápadně
pomáhala klukům, Hermiona pomáhala Nevillovi. Jenže kvůli zhoršení mého vztahu
s Harrym jsme už vedle sebe neseděli.
Možná
to bylo tím, že jsem tam u nich nebyla, anebo byl Harry dnes příliš roztržitý
kvůli tomu, co jsme na dnešní den naplánovali. Byl to právě Harry, kdo měl
udělat rozruch, abych se mohla vyplížit pryč. Přes naše neshody bylo pátrání po
Zmijozelově dědicovi prakticky jediná věc, o které jsme se dokázali bavit.
Proto
jsem ve chvíli, kdy už jsem měla lektvar skoro hotový, dala pokyn Harrymu.
Viděla jsem, jak se schovává za kotlíkem a něco tam chystá. Když pak letěla
vzduchem raketa, už jsem se nenápadně přesouvala od svého kotlíku ke dveřím a
ve chvíli, kdy Goylův lektvar vybouchl, jsem otvírala dveře a proklouzla jsem
ven. Během chvíle jsem byla u Snapeova skladu. Pomocí kouzla jsem odemkla dveře
a vlezla jsem dovnitř.
-------------
Snape
Jako
kdyby toho dnes nebylo málo, ještě se musí stát tohle. Nejen že musím být tady
s těmi bezmozky a snažit se od jejich hlavy marně něco nacpat, ještě
jednomu z nich musí vybuchnout lektvar a postříkat většinu třídy.
Jenže
když u mě postupně stáli frontu a já jsem jim dával na to Splaskací lektvar,
všiml jsem si něčeho zvláštního. Ten lektvar nebyl špatný. Sice nebyl dobrý,
ale nebyl tak katastrofální, aby vybuchnul.
---------------
Kate
Sakra,
kde to jenom může být?
Chodila
jsem kolem dokola a marně jsem se snažila najít jednu z těch přísad. Copak
si to nemůže nějak roztřídit? Třeba podle abecedy. Kdo se v tom má
vyznat?. Snape je možná pořádkumilovný a má to všechno pečlivě urovnané a
schované v lahvičkách, jenže to je k ničemu, když se tu pak nikdo
nevyzná.
----------------
Snape
„Zůstaňte
stát ve frontě a nikam nechoďte!“ rozkázal jsem postiženým nešťastníkům. Ti,
kteří byli zasaženi nejvíce, už dostali lektvar, tudíž tihle mohou ještě chvíli
počkat. Navíc byla většina z nich z Nebelvíru.
Přešel
jsem ke kotlíku Goyla. Stačil mi jeden pohled na jeho obsah, abych pochopil, co
se stalo.
„Pokud
se ten, kdo to udělal, teď přizná, má ještě šanci vyhnout se vyloučení!“ Z kotlíku jsem vytáhl pokroucené a
zčernalé zbytky rakety. Ten zpropadený tak mohla vidět celá třída. Všichni byli
zticha a koukali po svých spolužácích, jako kdyby to měl mít viník napsaný na
čele.
Můj
zrak jako první padl dozadu k nebelvírským na Pottera. Jakmile si všimnul,
že se na něj dívám, začal se tvářit zmateně. Jenže předtím, než si mého pohledu
všimnul, se díval ke stolku nalevo.
Můj
pohled tam sjel také. Nic zvláštního, Grangerová, Neville a tři kotlíky. Tři…
Někdo tam chyběl. Rozhlédl jsem se po třídě. Nikde jsem nezahlédl hřívu tmavě
rudých vlasů. A přitom vím, že tu byla, předtím jsem ji viděl, jak vchází do
dveří. Kam ta holka zmizela?
---------------
Kate
„Auvajs!“
vyhrkla jsem, když jsem se rozplácla na zemi.
Začala
jsem se sbírat ze země a přitom jsem se podívala, o co jsme to zakopla. Byl to
obyčejný schod. Tohle se může podařit jenom mě. Postavila jsem a znovu jsem se
rozhlížela po místnosti. A pak jsem si konečně všimnula špičatého rohu v
regálu. Sláva! Uchopila jsem ho a dál jsem se rozhlížela. Už jenom jedna věc.
-----------------
Snape
„Pane
Pottere!“ zahřměl jsem a několika dlouhými kroky jsem byl během chvíle u něj.
„Nevíte o tom něco?“ zeptal jsem se ho a položil jsem raketu před něj.
„Nevím,
pane,“ odpověděl mi a přitom se dívala na raketu.
„Takže
ani nebudete vědět něco o tom, kde je slečna Beckerová.“
Skoro
celá třída se podívala k zadnímu stolu, kde ještě předtím byla Kate.
Teprve teď si uvědomili, že chybí.
„Netuším,“
zavrtěl hlavou.
„Takže
to bude vyloučení ze školy pro oba dva,“ oznámil jsem mu. „Tedy pokud mi to
náhodou nehodláte sdělit.“
„Vždyť
Harry nic neprovedl,“ vyhrkl Weasley. „Nemáte pro to žádný důkaz.“
„Odebírám
deset bodů Nebelvíru! A dejte si pozor na jazyk. Je možné, že v tom máte
prsty i vy, Weasley!“
„To
není pravda!“ vyhrkl Potter. „Nemůžete nám nic dokázat. Jediné, co víte, že
Kate je ve skladu-.“ Sotva to vypustil z úst, tak se plácnul přes pusu.
Nebelvír si nikdy neuměl dávat pozor na to, co říká.
„Nikdo
se ani nehne!“ rozkázal jsem celé třídě a dveřmi jsem prošel ven na chodbu.
Předtím jsem ještě stihl ve dveřích zavolat: „A odebírám padesát bodů Nebelvíru
za tu rachejtli!“
-------------
Kate
Konečně!
Konečně jsem našla i druhou přísadu. Rychle jsem ji vzala a stejně jako roh,
jsem ji schovala pod hábit. A teď honem do třídy, dokud je tam ještě zmatek.
Snad se to tam mezitím neuklidnilo a nikdo si tak nevšimne mého příchodu.
-------------
Snape
Rovnou
jsem zamířil do mého soukromého skladu. Kdyby potřebovala něco v tom pro
studenty, tak by se tam stavila mimo vyučování. Ale co pro Merlina chystá za
lektvar, že jí nestačí studentský sklad? Kdyby o něco požádala, tak bych ji i
nějakou přísadu dal. Rozhodně by to bylo menší plýtvání přísadami, než na
hodinách lektvarů s těmi tupohlavci. Jenže na něco takového je příliš
velký Nebelvír.
Naštvaně
jsem rozrazil dveře do skladu. Mávnutím hůlky a neverbálním zaklínadlem jsem
rozsvítil. Světlo vycházející z mé hůlky ozářilo místnost. Jenže byla
prázdná.
------------
Kate
Tak
tohle bylo hodně těsné. Sotva jsem dorazila ke dveřím, už jsem spatřila, jak
někdo otvírá dveře. Měla jsem sotva dvě vteřiny na to, abych se schovala. Tak
jsem udělala to první, co mě napadlo. Musela jsem potlačit vyjeknutí, když mě
dveře praštily do nosu. Ten, kdo otvíral, si toho nevšimnul.
A
když pak popošel o několik kroků dopředu, poznala jsem, kdo to je. Byl to
Snape. Co tu sakra dělá? Něco hledá. Mě? To doufám, že ne. Jak se odsud
dostanu? No, mám jenom jednu šanci.
Jakmile
popošel dopředu, potichu jsem se vyplížila z úkrytu. Měla jsem
v plánu obejít dveře a vyjít na chodbu, zatímco bude otočený zády. Jenže
se to nepovedlo. Otočil se.
------------
Snape
„Co
tady děláte v tuhle chvíli, kdy máte být na hodinách?“ vyjel jsem na ni
naštvaně.
„Myslím,
že odpověď už je vám jasná,“ zamumlala a uhnula pohledem.
„Mluvte
zřetelně,“ rozkázal jsem jí. „A chci to slyšet od vás. Co jste tu dělala?“
Co
si ta holka jenom myslí? Kdysi jsem si myslel, že je podobná Lily. Malá dušička
uvnitř mě doufala, že je ona, která se nějak dostala do přítomnosti. Ale bylo
to jenom zdání. Možná se Lily podobala vzhledem, ale tohle by Lily nikdy
neudělala.
---------------
Kate
„Chtěla
jsem vyzkoušet jeden lektvar. Chybělo mi pár přísad, které jsem ve studentském
skladu nenašla.“
„Takže
jste je ukradla,“ dořekl za mě. Jenže nejhorší bylo, jakým tónem to řekl. Bylo
v tom slyšet opovržení. V jeho očích jsem musela klesnout hodně
hluboko. A to bolelo.
------------------
„Takže
mě necháte vyloučit?“ zeptala se mě a přitom mi pohlédla do očí. Za tohle by ji
čekala vyloučení a zasloužila by si ho. Kdyby tu byl kdokoliv jiný, tak bych to
tak i udělal. Jenže když se na mě podívala těma zelenýma očima, Liliinýma
očima, nešlo to udělat. Takhle nadaná studentka na lektvary se tu objeví zhruba
jednou za pět let, možná za jedno desetiletí, a to nejde vyplýtvat.
„Ne,“
odpověděl jsem ji. Na chvíli zavřela úlevou oči a pousmála se. Nemusel jsem
použít nitrozpyt, abych pochopil, jak velký ji teď spadl kámen ze srdce. „Do
Vánoc budete mít každou středu a čtvrtek školní trest. A teď běžte do třídy.“
-------------
Kate
„A
to ti vážně nesebral ani body?“ ptal se mě nevěřícně Ron.
„Ne,“
zavrtěla jsem hlavou. „Jen jsem dostala školní trest.“
„Tak
to doufám, - ne že bych ti to přál, ale jinak by to bylo takový nespravedlivý a
neuvěřitelný – že to je nějaký hnusný trest. Protože jinak vážně nechápu, co
tomu Snapeovi je.“
„Asi
dostal vánoční náladu,“ pokrčila jsem rameny. „A jako trest s ním vařím
lektvary pro ošetřovnu.“
„A
opět je tu ta otázka, proč si tě tak oblíbil,“ prohlásila Hermiona.
„Kdo
ví, co s ním máš,“ zamumlal Harry. Možná to byla jenom taková poznámka,
kterou si řekl sám pro sebe, a třeba ani nechtěl, abych to slyšela. Jenže já to
zaslechla.
„Jak
to myslíš?“ vyjela jsem na něj.
Harry
se podíval napřed na Rona a Hermionu a pak až na mě. „Sama to víš nejlíp.“
„Ne,
to teda nevím!“ vyhrkla jsem na něj a šťouchla jsem do něj prstem. „A ty koukej
vysvětlit, jak to myslíš.“
„Hele,“
postavila se mezi nás Hermiona „možná byste se měli přestat hádat a podívat se,
kdo vede tenhle soubojnický klub.“
Zvedla
jsem hlavu a podívala jsem se nahoru. „To snad ne!“ vyjekla jsem s Harrym
současně. Podívali jsme se na sebe a následně jsme oba dva lehce poodstoupili
od sebe. Jako kdyby mezi námi tou vyřčenou větou vzniklo nějaké nepatřičné
pouto. Vzápětí se na podium objevil i Snape. My o vlku a Snape na pódiu.
Po
ukázce odzbrojovacího kouzla, kdy se Lockhart ztrapnil, jsme začali
odzbrojovací kouzla cvičit taky. Bohužel se k nám Snape dostal dřív než
Lockhart a proto jsme skončili rozparováni se Zmijozelem. Hermiona například
skončila s Milicent Bulstrodovou a já s Pansy Parkinsonovou. Vážně
netuším, proč nás rozdělil Snape zrovna takhle. Kdybych vážně byla jeho
oblíbenkyně, jak všichni tvrdí, tak by mě nechal s Hermionou. Ale pořád
jsem na tom lépe než Harry, ten skončil s Malfoyem.
„Připravená?“
zeptala jsem se Parkinsonové a pozvedla jsem hůlku.
„Já
vždycky,“ odpověděla mi výhružně a taktéž pozvedla hůlku.
„Připravte
se!“ zavolal Lockhart sborově na všechny dvojice. „Tři – dva – jedna – TEĎ!“
„Expel-,“
chtěla jsem použít odzbrojovací kouzlo, ale byla jsem přerušená.
„Pertrificus
totalus!“ vykřikla.
Musela
jsem se sehnout a její kouzlo prolétlo těsně nad mojí hlavou, ale jinak by mě
bylo zasáhlo přímo do prsou. Možná je dobrá v míření, ale já jsem díky
trénování famfrpálu lepší v uhýbání.
„Hej“
křikla jsem na ni. „Měli jsme zkoušet jenom odzbrojovací!“
„Jako
kdyby si ty dodržovala pravidla!“ křikla na mě nazpátek. „Všichni už vědí, že
jsi zlodějka!“
Jednala
jsem instinktivně v afektu a ve vzteku. Mávla jsem rukou a vyletěl modrý
paprsek, který ji zasáhl do prsou. Bylo to tak rychlé, že ani nestihla uhnout.
Nečekala to a ani já ne. Paprsek ji odhodil o několik metrů dozadu, až vrazila
do další dvojice a svalila se i s nimi na zem.
Nervózně
jsem se rozhlédla kolem, jestli to někdo neviděl. Neměla bych být nervózní,
protože se jednalo o souboj a ten právě v tuhle chvíli byl všude kolem mě.
Jenže problém byl v tom, že jsem mávla levou rukou a hůlku jsem držela
v pravé. Nemluvě o tom, že jsem kouzlila neverbálně.
Naštěstí
si toho nikdo nevšiml, protože všichni měli dost starostí se svými souboji. Až
na jednu osobu. Z místa, kde bojoval Harry a Malfoy, se na mě jeden
z nich díval. Dřív jsem měla takovou smůlu, že by to viděl zrovna Malfoy.
Jenže ten se válel smíchy na zemi zasažen Lechtacím kouzlem. Byl to Harry, kdo
díval na mě a kdo to všechno viděl. A než jsem mu stihla něco říct, tak ho
Malfoy zasáhl kouzlem.
„Stop!
Přestaňte!“ křičel na všechny Lockhart. A nakonec to byl Severus Snape, kdo to
všechno zachránil. Ono Snape má o hodně větší autoritu a respekt.
Lockhart
byl bezradný. Bezradně se rozhlížel kolem a snažil se nějak přijít na to, co
dál. Nakonec ho napadlo vybrat dvojici dobrovolníků. Nejprve chtěl vybrat Nevilla
a Justina, jenže nakonec to kvůli Snapeovi byli Harry a Malfoy, kdo se se
postavili doprostřed síně.
„Tři
– dva – jedna – TEĎ!“
Dřív
než Harry stihl zareagovat, vykřikl Malfoy nějaké kouzlo a z Malfoyovi
hůlky vystřelil had. Obrovský, hnusný, naštvaný černý had.
„Já
si s tím poradím,“ řekl Lockhart Snapeovi, který se chtěl o hada postarat.
No, Lockhart si s tím neporadil. Jeho pokus hada ještě více rozzuřil.
Dobrá zpráva je, že už nešel na Harryho. Špatná je, že tentokrát se plazil
k Justinovi.
Harry
udělal několik kroků. Co to ten blbec dělá? Teď se má stejně jako ostatní
snažit dostat se, co nejdál. Jenže to ne, Harry musí jít hadovi naproti.
Chtěla
jsem udělat několik kroků k Harrymu a zarazit ho. Jenže místo toho Harry
promluvil.
„Necháš
ho!“ řekl hadovi, akorát přitom mluvil nějak divně. S takovým syčivým
přízvukem, ale přesto mu bylo rozumět.
Jasně, Harry, rozhodně ten had poslechne, když mu rozkážeš, co má dělat.
To jsem si v tu chvíli pomyslela, a proto mě překvapilo, když ho had
opravdu poslechnul.
Rozhlédla
jsem se po ostatních. Nebyla jsem jediná, komu to přišlo divné. A všichni se
dívali na Harryho zděšeně, což jsem nechápala. Tak náhodou jeden had udělal, co
řekl, to je toho. A divný bylo, že na Harryho zíral i Snape jinak, když kouzlem
nechal hada zmizet. A ze všech stran se ozývalo mumlání, všichni o něm mluvili.
Nakonec to byl Ron a Hermiona, kteří to přerušili, když táhli Harryho pryč ze
síně. Vyběhla jsem za nimi.
„Co
se děje?“ zeptal se nás Harry.
„Máš
hadí jazyk!“ vyhrkl na něj Ron. „Proč si nám to neřekl?“
„Cože
má?“ zeptala jsem se.
„Umí
mluvit s hady,“ vysvětlila mi Hermiona.
„Jenom
jsem mu řekl, ať ho nechá. To bylo celý.“
„Neřekl.
Jenom jsi něco zasyčel na hada, čemu vůbec nebylo rozumět. A had se pak tak
nějak stáhl. Vypadalo to dost děsivě. Jako kdybys Justina štval proti němu.“
„Počkat,“
zarazila jsem je. „Vy jste jenom slyšeli Harryho, jak něco syčí?“
Všichni
se na mě podívali. „Prosím, řekni mi, že taky nemáš hadí jazyk.“
„Kde
bych k němu přišla? A co si pamatuju, tak přede mnou hadi spíš zdrhali.“
„Ale
co je na tom špatného? Tak jsem řekl hadovi, ať nechá Justina na pokoji.
V každý partě je občas někdo s nějakými divnými schopnostmi.“
„Jenže
tuhle schopnost měl Salazar Zmijozel. Teď si všichni budou myslet, že jsi jeho
pra-pra-pra-pra-pravnuk.“
„To
by byl ve Zmijozelu, ne?“ zeptala jsem se.
„Kdo
ví, jak to ten klobouk zařazuje,“ prohlásil Ron. „Ale zase kdyby byl Harry ve
Zmijozelu, tak by nám Snape nesebral ty body za tu rachejtli. A rovnou by si
nevybral Harryho na ten výslech, takže by Harry neprokecl, kde je Kate.“
„Neprokecl?
To jakože Harry mě prásknul v tom skladě?“
„Jo,“
přikývl Ron. „My ti to neřekli?“
„Ne,“
řekla jsem Ronovi, ale přitom už jsem koukala na Harryho. „A my dva si musíme
promluvit o tom, co se hodí říkat a co ne.“ Chytla jsem Harryho za rukáv a
táhla jsem Harryho k němu nahoru do pokoje.
„Co
chceš ještě probírat?“ vyhrkl Harry. „Nic jsem jim neřekl, tak můžeš být
spokojená.“
„Jenže
ti neustále ujede nějaká narážka. A jak si to myslel s tím Snapem?“
„Copak
on není další, komu ses hrabala v hlavě? Jak jinak vysvětlíš, že si tě
takhle oblíbil?“
Užasle
jsem se na něj dívala. „Ty si myslíš, že jsem mu hrabala v hlavě? Copak si
nepamatuješ, jak jsem říkala, že jsem se málem v Malfoyově hlavě ztratila?
Mimochodem děkuju za projevenou důvěru v moje lektvarový dovednosti. Ono
někdy si učitel oblíbí ty žáky, kteří se jeho předmět rádi učí.“
„A
to s Pansy bylo taky kvůli tvým lektvarovým dovednostem?“ vyhrkl.
„To
bylo nechtěný,“ odsekla jsem. „Neměla jsem to v plánu. Prostě mě naštvala.
Tady vidíš, jak jsou nebezpečný. A taky proč nechci, aby o tom ještě někdo
věděl.“
„Nemusí
to vědět celá škola, ale Ron s Hermionou by mohli.“
„A
jak jim to mam vysvětlovat? Hej, mám schopnosti, se kterými dokážu všechno
možný! Sám jsi viděl, jak všichni, i Ron a Hermiona, reagovali na tvůj hadí
jazyk. Jak by reagovali na ty moje schopnosti?“
„Přijali
by to,“ odpověděl mi Harry chladně.
„Seš
si jistej? A nevyděsilo by je to spíš?“
„Trochu
jim důveřuj.“
„Jasně,“
zamumlala jsem. „Jako kdyby ty schopnosti neděsili mě samotnou. Jako kdybych
kvůli nim neměla být mrtvá.“
„Mrtvá?
Proč bys měla být mrtvá?“ vyptával se mě Harry.
„Protože
mě zasáhla smrtící kletba,“ vyhrkla jsem. „Tehdy tam dole u zrcadla, po tobě
Quirell vystřelil smrtící kletbu a ona se před tebou zastavila. To proto, že
jsem před tebou stála já. Zasáhla mě sem,“ položila jsem si ruku na hruď.
„Absorbovala jsem ji. Stala se součástí mě. A proto bych měla být mrtvá.“
„Jenže
nejseš.“
„Jenže
nejsem.“
„Tak
s tím přestaň,“ navrhnul Harry. „Vzdej se těch schopností. Předtím jsi
mluvila o nějakém lektvaru. Tak si ho udělej znova.“
„Ne!“
zamítla jsem jeho návrh rázně. Přijít o schopnosti a už nikdy nevidět Toma?
„Tohle po mě nechtěj.“
„Proč?“
zeptal se mě. „Když tě ty schopnosti tolik ničí, tak se jich vzdej. Všechno
bude normální.“
„Harry,“
oslovila jsem ho. „Tohle nemůžu.“
„Proč
ne? Řekni mi jeden rozumnej důvod.“
„Já…“
Snažila jsem se nějaký důvod vymyslet, ale nešlo to.
„Tak
vidíš. Ty schopnosti se jenom staví mezi tebe a nás. Ničí tohle přátelství. Tak
si vyber.“
Nevěřícně
jsem se na něj podívala. „Ty mi dáváš ultimátum?“
„To
si dáváš sama. Musíš si vybrat mezi mnou a tvými schopnostmi.“
„Fajn, když to chceš
takhle.“ Přešla jsem ke dveřím a před nimi jsem se zastavila. Ohlédla jsem se
na Harryho a sdělila jsem mu: „Nemůžu se vzdát něčeho, co je mou součástí.
Proto si vybírám schopnosti.“
Žádné komentáře:
Okomentovat