Začalo
jaro a projevilo se to na počasí. Během následujících týdnů se počasí o hodně
zlepšilo. Všechen led roztál, po sněhu už nebylo ani památky. Na obloze zpod mraků začalo častěji vykukovat
slunce.
Než
jsem se nadála, březen pominul a byl tady duben. To znamenalo pro většinu lidí
velikonoční prázdniny. Oproti vánočním prázdninám zůstalo ve škole více lidí.
Možná to bylo kvůli tomu, že na velikonoční prázdniny dostaly všechny ročníky
mnohem více úkolů kvůli blížícím se zkouškám. Také to bylo proto, že strach ze
Zmijozelova dědice už opadl. Poslední obětí byla Rebeka o Vánocích a od té doby
už uplynuly čtyři měsíce. Snad už Zmijozelův dědic přestal nadobro a počet
obětí se ustálil na čísle sedm.
Pro
některé z nás ale velikonoční prázdniny neznamenaly jenom hromadu úkolů.
Pro nás, studenty druhého ročníku, to znamenalo výběr povinně volitelných
předmětů na příští rok.
„Co
bych si měla vybrat?“ zeptala jsem se svých spolusedících u snídaně, zatímco
jsem koukala do pergamenu, kde budu muset zaškrtnout, co jsem si vybrala.
Zvedla jsem oči a podívala jsem se naproti Nevilla.
„Nevím,“
pokrčil rameny. „Podle strejdy Natea bych si měl vybrat péči o kouzelné tvory a
studium mudlů. Prý je to jednoduché a aspoň se na čerstvém vzduchu opálím.
Jenže zase na druhou stranu si babička nemyslí, že bych měl dát na jeho rady.
Babička říká, že on sám je takový jednoduchý a asi proto to nikdy nikam daleko
kariéře nedotáhl. Teta Maggie si zase myslí, že bych se měl věnovat starodávným
runám a věštění z čísel. Uvažuju, že bych si vybral jedno z toho. Co
myslíš, že je jednodušší?“
To
jsem se zeptala toho pravého.
„A
proč si nevezmete to věštění?“ navrhla Ginny, která seděla vedle mě. „Po jednom
roce tam byste mohli z toho nahlížení do křišťálové koule poznat, co
budete v budoucnosti dělat a podle toho si můžete vybrat příští rok, na co
půjdete?“
„To
není tak špatný nápad,“ prohlásil Neville.
„Mně
se to moc nezdá,“ řekla jsem. „ To jasnovidectví mi připadá spíš jako takový
šarlatánství. A kdybych měla nějaký šestý smysl nebo něco podobného na to
věštění, tak bych na to už za těch třináct let přišla.“
„Takže
co si vezmeš místo toho?“ zeptal se Neville
„Nevím,“
pokrčila jsem rameny a podívala jsem se ještě jednou do pergamenu. Znovu jsem
pohledem přejela svoje možnosti. Starodávné runy, věštění z čísel,
jasnovidectví, studium mudlů, péče o kouzelné tvory a ještě něco.
„Hele,
co je tady to poslední v tom seznamu?“ zeptala jsem se Nevilla.
„Prý
nějaký další předmět, ale pořádně není jasné, co to bude. Otevře se až příští
rok poprvé, ale možná ani nebude. Ernie Macmillan říkal, že to budou kurzy
sebeobrany, ale jedna holka ze čtvrťáku říkala, že to bude vedení kouzelnické
domácnosti.“
„Takže
jeden předmět, o kterém nikdo neví, co tam bude. Asi to risknu a zapíšu se tam.
Nechám se překvapit, co to bude.“ Zaškrtla jsem poslední políčko
v seznamu. „Teď už mi zbývá jenom jedna věc.“
„Neměla
by ses teď spíš těšit na zápas?“ zeptal se George, který k nám právě
přišel.
„Měla,
jenže mám už jenom jeden den na to, abych to vyplnila a odevzdala,“ řekla jsem
dvojčatům, která se právě posadila vedle mě.
„Ukaž,“
řekl Fred a vzal mi seznam z ruky. „Bereš si ten záhadný neznámý předmět?“
„Jo,
rozhodla jsem se to risknout,“ pokrčila jsem rameny. „Uvidím příští rok, co to
bude.“
„A
jako druhý předmět si bereš co?“ zeptal se George.
„To
právě ještě nevím. Nějaké doporučení?“ podívala jsem se na ně. „Co jste si
vybrali vy?“
„Jasnovidectví,
tam se dá dobře ulejvat,“ ušklíbnul se George.
„Víš
co? Já ti něco náhodně vyberu,“ navrhnul Fred a vzal si ode mě pero dřív, než
jsem stihla ucuknout rukou.
„Ale
co když mi vybereš něco špatně?“ namítnula jsem.
„Věř
mi,“ mrkl na mě Fred a něco mi tam zaškrtnul tak, abych neviděla co. „Tumáš
brácha,“ řekl Georgovi, když odložil pero, a podal mu můj pergamen.
„Hele,
já chci vědět, co jsi mi vybral!“ ozvala jsem se.
„Dozvíš
se to příští rok,“ oznámil mi George a odešel i s mým pergamenem za
McGonagallovou, které ho předal. Když jsem se postavila, abych šla za ním,
zarazil mě Fred. Obejmul mě kolem ramen a vedl mě ven ze síně.
„Je
čas jít na hřiště,“ řekl mi. „Mimochodem máš tam zaškrtnuté péče o kouzelné
tvory.“
„Proč
zrovna tohle?“ zeptala jsem se. „A ještě si musím zajít nahoru pro věci.“
„Přece
chceš být se svými kamarády. Harry, Ron a Hermiona si to zapsali také.“
„Co
když tam s nimi nechci chodit?“ zeptala jsem se ho a zamračila jsem se.
„Proč
bys nechtěla? Kamarádíte spolu už od začátku prváku.“ Na chvíli se odmlčel. „I
když poslední dobou s nimi moc nemluvíš.“
„To
protože mě zradili. Ukradli mi můj deník.“
„No
a?“ zeptal se. „To je důvod s nimi nemluvit týden, pak si to vyříkáte a
všechno se vrátí do starých kolejí.“
„Jenže
to nebylo jenom hádkou,“ namítla jsem. „To je prostě to všechno, co se mezi
námi děje už od loňského roku. Pořád mě z něčeho něco podezírají.“
„A
mají k tomu důvod?“ zeptal se mě.
„Mají,“
přiznala jsem. „A nic s tím neudělám. Tak už to neřeš,“ řekla jsem mu a otočila
jsem se směrem k mramorovému schodišti, kudy bych jindy šla nahoru do
společenské místnosti. Mým problémem teď bylo, že tam stála trojice mých
bývalých kamarádů. My o vlcích a vlci jdou za rohem po schodech. Bohužel to
vypadá na to, že jdou taky nahoru. Povzdechla jsem si. Nedá se nic dělat, musím
jít za nimi.
„Sejdeme
se v šatně,“ řekla jsem Fredovi. On na rozdíl ode mě si vzal už předtím
věci na famfrpál a nemusel si teď pro ně chodit. Měla jsem udělat to samé.
„Jo,
jasně,“ odpověděl mi Fred a něco začal pomalu vytahovat z kapsy.
Vydala
jsem se směrem za nimi, přičemž jsem se snažila zachovat vážnou tvář a nedat
nijak najevo, že jsem si všimla jejich přítomnosti. Zrychlila jsem krokem,
abych je co nejrychleji obešla a mohla je dál ignorovat. To by se mi bylo možná
podařilo, kdyby neucítila, jak mě něco zasáhlo od zad. Vzápětí jsem o něco
zakopla a letěla jsme k zemi, přičemž jsem sebou smetla to, co bylo přede
mnou. Tedy Harryho.
„Sakra,“
zaklela jsem, když jsme leželi vedle sebe na zemi. Docela hnusně jsem se přitom
bouchla do holeně. „Auvajs,“ mnula jsem si poraněnou nohu.
„Jsi
v pořádku?“ zaslechla jsem, jak se mě někdo starostlivě ptá. Ve stejnou
chvíli ten někdo mi nabídnul ruku. Podívala jsem se na Harryho, který ležel
vedle mě na zemi a který měl přes naše neshody o mě pořád starost a právě mi
chtěl pomoct se zvednout. Když on dokázal překonat naše spory a nabídnout mu
pomoc, tak ji neodmítnu.
„Jo,
jsem v pořádku,“ řekla jsem mu, ale chytla jsem ho za ruku, abych se
s jeho pomocí zvedla na nohy. Jenže ve chvíli, kdy jsme se rukama dotkly,
jsem něco slyšela.
„Tentokrát tě konečně zabiju…
roztrhám tě… rozsápu…“ říkal neznámý syčivý hlas. Zvláštní bylo, jak jsem to
slyšela, protože to znělo jinak. Jako kdybych to ani neslyšela vlastníma ušima.
Zároveň jsem také znovu: cítila ten pocit, který jsem naposled cítila před půl
rokem na hřišti. Tehdy jsem byla s Harrym a přijala jsem jeho bolest. Teď
jako kdybych přijala jeho schopnost slyšet.
Ucukla
jsem rukou a pustila jsem ho, jako kdyby to pálilo. Vlastně ten dotek spíš příjemně hřál, ale to
teď bylo jedno. Harry by se možná měl urazit, že jsem takhle ucukla před jeho
dotykem, ale právě se zabýval něčím jiným.
„Ten
hlas… zase jsem ho slyšel,“ řekl směrem k Ronovi a Hermioně.
Podívala
jsem se na ně. Když jsme spadli, tak se oba dva zastavili. Ron právě koukal
spíš trochu vyděšeně, ale Hermiona se plácla do čela. „U Merlina, vždyť já jsem
blbá! Proč mě to nenapadlo dřív?“ položila řečnickou otázku.
„Co
tě nenapadlo dřív?“ zeptala jsem se jí dřív, než jsem si stihla uvědomit, že
s ní vlastně nemluvím.
„Vždyť
je to tak jasné! Já… musím si to dojít ověřit do knihovny,“ oznámila nám a
rozběhla se po schodech nahoru.
„Na
co přišla?“ zeptal se Ron.
Pokrčila
jsem rameny a zvedla jsem se ze schodů. Krátce jsem se podívala na Harryho,
který se tvářil duchem mimo. Nakonec se nás zeptal: „Vážně jste ho neslyšeli?“
Ron
zavrtěl hlavou, ale já jsem odpověděla: „Já ho slyšela.“
Vysloužila
jsem si za to dva překvapené pohledy. „Ale jak…?“ ptal se Ron.
„Nevím,“
zavrtěla jsem hlavou. Podívala jsem se na Harry. Díval se na mě. Na co myslí?
Jistě to přisuzuje k těm mým schopnostem, ale já to spíš řadím
k našemu podivnému spojení. „Půjdu si pro věci na famfrpál,“ oznámila jsem
jim. Rozběhla jsem se nahoru po schodech a přerušila jsem tak tu trapnou chvíli
mezi námi.
V ložnici
jsem si vzala všechny svoje věci na famfrpál a rychle jsem vyběhla ven. Bylo to
kvůli tomu, že mě tlačil čas a zároveň jsem se i nechtěla znovu potkat
s Harrym. U snídaně neměl věci na famfrpál, takže si pro ně taky musel jít
nahoru a já jsem ho nechtěla znovu potkat. Kdybych si ráno vzala věci rovnou,
nemusela jsem se s ním potkat na schodech.
Podívala
jsem se na hodinky. Super, teď to ani pořádně nestihnu. Budu muset jít tou
zkratkou na heslo u knihovny. Zabočila jsem do chodby, která vede ke knihovně,
a přidala jsem do kroku. Zabočila jsem za roh a kopla jsem do něčeho, co leželo
na zemi. Rychle jsem se ohlédla, co to bylo. Kapesní zrcátko. Co tu dělá?
Můj
pohled pak přejel na to, co leželo vedle mě. Ztuhla jsem. Ne, tohle nemůže být
pravda.
Hned
za rohem na zemi ležela postava, která byla zkamenělá. Jenže tentokrát měla
hnědou hřívu vlasů. Byla to Hermiona.
Ani
jsem si pořádně nevšimla, že o kousek dál leží další zkamenělá. Napřed Rebeka a
teď najdu i Hermionu. Rozběhla jsem se chodbou. Musím zachovat chladnou hlavu a
říct o tom nějakému profesorovi. Tak jsem si to vysvětlovala, ale ve
skutečnosti jsem se chtěla dostat odsud, co nejdál.
Jenže musím být racionální a říct to nějakému
dospělému. Jenže komu? Teď budou všichni už na hřišti a to je daleko. Vlastně
tam budou všichni až na jednoho, který se na zápasy jiných kolejí nechodí
dívat. Moje kroky se obrátily směrem ke sklepení. Za pár minut jsem už klepala
na dveře profesora Snapea.
Skoro
ihned poté se dveře otevřely a ven vykoukla hlava Snapea. Vzápětí spustil bez
pozdravu: „Co tu teď děláte? Měla byste být na zápase, váš tým vás potřebuje.“
„Já…“
Hlas mi selhal. Už cestou sem mi zvlhly oči, ale teď mi začaly téct úplně. „Ono
Hermiona…ona…“
Teprve
teď se na mě pořádně podíval. „Uklidni se,“ řekl mi a položil mi ruce na
ramena. Podívala jsem se mu do očí. „Zhluboka se nadechni a řekni mi to pěkně
od začátku.“
Poslechla
jsem ho a asi o minutu později jsem mu už byla schopná to vysvětlit. „Našla
jsem Hermionu a ještě nějakou holku. Ony jsou… u knihovny a jsou…“ Zhluboka
jsem se nadechla. „Zkameněly.“
Ta
slova zapůsobila jako kouzlo. Ihned začal jednat.
„Fiducio!“
zavolal do vzduchu. Vzápětí se ozvalo hlasíté PRÁSK a před nás se přemístila
skřítka.
„Pán
si něco přeje?“ zeptala se.
„Dojdi
za profesorem Brumbálem a řekni mu, že se našli u knihovny další dvě oběti,“
rozkázal jí. Vzápětí se skřítka opět přemístila pryč a Snape se obrátil na mě.
„Pojď se mnou.“
Děsila
jsem se toho, že to řekne. Teď ho budu muset zavést k těm dvěma a toho
jsem se právě bála. Nechtěla jsme se tam znovu vrátit. Jenom na to pomyslím,
tak se mi klepou ruce a těžko se mi dýchá.
Jenže
když jsme minuli čtvrté patro, kde právě leží knihovna, uvědomila jsem si, že
to není náš cíl. Místo toho mě zavedl na ošetřovnu.
„Madame
Pomfreyová?“ zavolal.
Vzápětí
vyšla ze skladu, kam ukládala léčebné lektvary. „Už jsem ti dávno říkala
Severusi, abys mi říkal křestním jménem,“ pověděla mu a pak se podívala na mě.
„Není na zranění z famfrpálu moc brzo?“ zeptala se.
„Ten
možná ještě ani nezačal,“ vysvětlil jí Snape a pak se podíval na mě. Musela
jsem vypadat trochu mimo. Popravdě jsem se cítila jako před svým prvním zápasem
famfrpálu a možná ještě hůř. Měla jsem chuť utéct a schovat se. Něco jiného je,
když to napadne někoho, koho neznám, ale napadnou moji nejlepší kamarádku? To
už je moc.
„Posaď
se tady,“ odvedl mě Snape k jedné židli v rohu místnosti, kterou
mávnutím hůlky přeměnil na pohodlné křeslo. Poslechla jsem ho a posadila jsem
se do něj. Snape se potom obrátil na ošetřovatelku.
„Severusi,
co se děje?“ zeptala se.
„Bude
potřebovat něco na uklidnění,“ řekl jí a pak se krátce podíval znovu na mě.
Potom se znovu obrátil na ošetřovatelku. „Pojď trochu stranou,“ požádal jí.
Jenže
nešli dost stranou, protože jsem ještě stihla zaslechnout: „Právě našla svoji
nejlepší kamarádku zkamenělou.“
Nevím,
jak dlouho jsem tam seděla. Snape se už nevrátil zpátky, jenom madame
Pomfreyová mi přinesla hrnek horké čokolády. Nejprve jsem si spálila jazyk,
když jsem se pokusila napít, ale jinak to svůj účel splnilo. Zhruba po půlce
šálku, už jsem se cítila líp. Teda do doby, než je přinesly. Přitom se vrátil
na ošetřovnu Snape a všimla jsem si, že se přitom schválně postavil přede mě,
abych neviděla těla.
Po
chvilce dorazila i profesorka McGonagallová a vedla Harryho a Rona. Oba dva
rovnou zamířili ke mně.
„Kate,
co se stalo?“ vyhrkl Ron. „Proč jsi nebyla na zápase? A proč jsi tak bledá?“
„Já…“
Chtěla jsem jim to vysvětlit, ale místo toho jsem se jim to rozhodla ukázat. Odložila jsem už prázdný hrnek a
postavila jsem se. „Pojďte. Našla jsem další zkamenělou,“ řekla jsem jim a
přitom jsem je zavedla za zástěnu, kde ležela Hermiona.
Ačkoliv
jsem už věděla, co uvidím, moc mi to nepomohlo. Jako kdyby mi někdo uštědřil
pořádnou ránu do srdce. Zatajila jsem dech, když jsem ji uviděla, a nebyla jsem
sama, kdo na to tak reagoval. Ron nalevo ode mě zasténal, když ji uviděl.
Vycouvala jsem. Tady teď nedokážu a ani nechci být. Právě teď jsem potřebovala
mluvit s jednou jedinou osobou a k té se dostanu jenom ve spánku.
Bohužel
jsem místo toho na chodbě za rohem narazila na někoho, koho teď nechci vidět.
„Už
víš, jak je nepříjemný, když mezi zkamenělými leží někdo tvůj blízky?“ zeptal
se mě Malfoy a vystoupil
„Malfoyi,
ať chceš cokoliv, dneska ne. Teď na to vážně nemám náladu.“
„Kdyby
ti tohle tehdy řekla Rebeka, tak bys ji taky nechala být?“ zeptal se mě a
vytáhnul hůlku, kterou pak namířil na mě.
„Už
jsem to říkala snad stokrát. Nic jsem jí neprovedla.“
„Lžeš!
Od její kamarádky už vím, jak to bylo v Předvečer všech svatých a taky
vím, s kým ses zapletla.“
„Od
její… co? A s kým jsem se podle tebe zapletla?“
„Už
laskavě přestaň předstírat, že o ničem nevíš!“ zvednul hůlku výš.
„Jenže
já to vážně nevím! A už mě unavuje, jak si všichni myslíte, že znáte pravdu. To
je tak těžký mi ji říct?“
„Ten
deník,“ sdělil mi Malfoy.
„Tom?
Co s ním je?“ zeptala jsem se nechápavě.
„Nebylo
tak těžké zjistit, kdo to ve skutečnosti je. Ten anagram jeho jména skoro bije
do očí.“
„Anagram?“
Cože to byl anagram? Aha, vlastně to zpřeházení slov.
„Je
mi jedno, co přesně s ním vyvádíš. Jestli odstraňujete mudlovské šmejdy,
tak klidně pokračujte. Ale moji sestru si do toho neměla zatahovat. A za to teď
zaplatíš.“ Máchnul hůlkou a vykřiknul nějaké kouzlo. Nestihla jsem ani pořádně
zaznamenat, co to bylo za kouzlo. Stihla jsem se akorát sehnout a paprsek
světla mi prosvištěl těsně nad hlavou.
„Co
se to tady děje?“ ozvalo se za mnou.
Bleskově
jsem se otočila a podívala jsem se na Snapea. Tak schválně, koho z nás
potrestá? Pohledem zhodnotil situaci, já neozbrojená a on s hůlkou.
„Je
mi jedno, kdo si začal. Oba dva půjdete do svých společenských místností. Pan
Malfoy půjde se mnou a slečna Beckerová počká na profesorku McGonagallovou a na
svoje přátele,“
„Už
to nejsou moji kamarádi,“ opravila jsem ho.
Snape
se na mě podíval, ale nijak to nekomentovat. Místo toho se vydal směrem ke
sklepení. Malfoy se vydal za ním, ale ještě předtím se na mě krátce
podíval. Jestli proti mně má nějaký
důkaz, který by potvrdil tu jeho praštěnou teorii, tak by ho už dávno vytáhl.
Nic na mě nemá. Tahle myšlenka mě vedla k tomu, že jsem se na něj
ušklíbla.
O
chvíli později vyšli ven z ošetřovny i profesorka McGonagallová
s Ronem a Harrym. Cestou do společenské místnosti nikdo z nás neřekl
ani slovo, a když jsme tam pak dorazili, panovalo i ve společenské místnosti
ticho a napětí. Profesorka nám řekla nějaké informace o tom, jak to teď půjde
dál. Profesoři nás budou vodit na hodiny a nesmíme vycházet ze společenských
místností. Hned potom, co profesorka odešla, jsem zamířila k nám do
ložnice. Nikdo tam teď nebyl, Parvati s Levandulí byly dole
v místnosti. Převlékla jsem se do věcí na spaní a šla jsem spát.
V příštích
týdnech se zavedl režim, o kterém mluvila profesorka McGonagallová. V podstatě
jsme nemohli nikam jít. Také to
znamenalo žádnou zábavu, takže jsme se pěkně rozloučili s famfrpálem. Bylo
to dost otravné, ale horší bylo, že se vrátil ten předchozí strach. Každý se
bál a děsil se, že je další na řadě. Zatím si to odneslo devět obětí a všechny
naštěstí jenom zkameněly. Jenže před padesáti lety jedna studentka zemřela
úplně a proto se roznesly debaty, že taková by měla být desátá oběť.
Další
špatnou zprávou pro nás bylo, že odvedli Hagrida do Azkabanu. Absolutně nikdo
nechápal proč, vždyť Hagrid s tím přeci nemůže mít nic společného. Vlastně
někdo trochu možná chápal proč, protože Harry s Ronem se tvářili divně.
Jako kdyby něco věděli nebo něco chystali. Ještě před půl rokem bych za nimi
normálně přišla a zeptala se jich, co se děje, ale dnes už ne.
Já
jsem se asi bála Zmijozelova dědice ze všeho nejmíň. Klidně jsem si dál chodila
po nocích po hradu, jenomže na rozdíl od ostatních jsem se toulala
v astrální podobě. Tak mi přece nemůže nijak ten netvor ublížit. Aspoň
teda doufám. Navíc se mnou většinou chodil Tom, tak dva bilokanti by snad mohli
odrazit útok jednoho netvora.
Většinou
jsme chodili na ošetřovnu za Hermionou. Před den tam většinou byl Harry
s Ronem a já jsem u ní byla v noci.
„Představ
si Hermiono, že asi prošvihneš zkoušky,“ řekla jsem Hermioně. Asi to musí
vypadat šíleně, ale já jsem se s ní takhle často vybavovala. Tom většinou
taktně zmizel někam za roh. Já jsem se mezitím zviditelnila, aby mě Hermiona
alespoň mohla slyšet. Co když v tomhle stavu slyšet, co se děje kolem? „Teď
mi nemůže napovídat při dějinách, takže jestli nepostoupím do dalšího ročníku,
bude to tvoje vina. Vlastně by se mi teď hodila ta tvoje logika na řešení
jednoho anagramu. To co vytvářím já, jsou hotové nesmysly.“
„Jestli
chceš, tak s tím ti mohu pomoct já,“ ozval se hlas za mnou.
Kvůli
všemu tomu děsu kolem netvora z Tajemné komnaty jsem teď málem dostala
infarkt. Tohle nebyl Tomův hlas, promluvila nějaká holka. Ohlédla jsem se a
podívala jsem se na ní. Vlasy měla učesané do podivného účesu, na sobě měla
jenom něco noční košili a na nose prapodivné brýle.
„Anagramy
mi docela jdou,“ dodala.
Napřed
jsem na ní chvilku koukala, než jsem uvědomila, že mluví o tom anagramu, o
kterém jsem právě říkala Hermioně. Už před pár týdny jsem na tom začala
pracovat. Jenže z Tomova jména se mi podařilo vytvořit akorát něco ve
stylu Tom Radi Led Vola Roj. Prostě nesmysly.
„Jo,
to by bylo fajn, kdybys mi pomohla, ale momentálně tu není po ruce žádný
pergamen, abych ti to napsala.“
„Já
mám,“ řekla mi a vytáhla z batohu, který měla na zádech věci na psaní.
„Jsem náměsíčná a někdy, když se proberu na nějakém místě, tak se mi pak nechce
vracet se zpátky nahoru do věže. Tak rovnou usínám s věcmi, co potřebuju
další den.“
Není
trochu šílená? A jak se jí daří spát s batohem? Zavrtěla jsem hlavou a
rozehnala jsem svoje myšlenky v hlavě, přičemž jsem napsala na lístek celé
Tomovo jméno a podala jsem jí ho. „Tady to je.“
Vzala
si ode mě lístek a chvíli na to koukala. Perem něco škrtala, psala, přepisovala
a já jsem si přitom uvědomila jednu věc.
„Ty
jsi sem přišla za Rebekou? Jsi její kamarádka, že jo?“ zeptala jsem se jí.
„Jo,
jsem,“ řekla mi a potvrdila mi tak mojí domněnku. Přes tu její šílenou vizáž
jsem ji napřed nepoznala, ale byla to ona, za koho jsem se na Vánoce
přestrojila. „Jmenuju se Lenka Láskorádova.“
„Jsem
Katherine Beckerová, ale to už asi víš od Rebeky.“
„Jo,
něco mi o tobě řekla.“
„Třeba
co se dělo tehdy na Předvečer všech svatých a co jsi potom řekla Malfoyovi?“
zeptala jsem se.
„Ano,
například tohle.“
„Co
se tehdy dělo?“ vyhrkla jsem.
„Tenkrát
se rozhodla sedět s bratrem místo s námi u Havraspáru. Potom během
hostiny zaslechla v hlavě hlas, který ji říkal, aby šla nahoru do prvního
patra. Tak se tam vydala a tam jsi byla ty. Z její krve jsi napsala na zeď
ten nápis a přitom Rebeka viděla v hlavě nějaké příšerné obrazy a scény,“
vysvětlila mi klidně.
„Ne,
to není možné. Tohle jsem neudělala,“ odmítala jsem to.
„Já
Rebece věřím,“ trvala si Lenka na svém.
„A
proč se mě potom nebojíš jako ona?“ zeptala jsem se.
„To
tyhle brýle,“ ukázala si na tu prapodivnou věc na nose. „Mám je už od začátku
roku. Dokážou ukázat, jaký kdo je. Když je někdo zlý, tak je v něm vidět
černota. Ale tu ty v sobě nemáš, jenom tě obklopuje. Kdybys ji v sobě
měla, tak bych se tě bála, ale takhle ne. Takže tady máš ten lístek a dobrou
noc,“ řekla mi a odešla.
„Ta
holka je šílená,“ prohlásila jsem, když jsem tam zůstala sama. Teda skoro sama.
Tom tam byl se mnou, ale z pohledu na fyzické lidi jsem tam byla sama…
anebo to jsem tam vlastně vůbec nebyla. Společně s Tomem jsme pak cestou
do mojí ložnice rozebírali její šílenost.
„Půjdeš
spát?“ zeptal se mě.
„Jo,
myslím, že jo. Ať nejsem zítra moc unavená. Poslední dobou mi připadá, že je to
čím dál tím horší.“
„Tak
dobrou noc,“ naklonil se ke mně a políbil mě. Když se pak ode mě odtáhl, ještě
se zeptal: „Co ti to podávala za lístek?“
„Co?“
A jo vlastně tamten lístek s anagramem jeho jména. „To… nic není.“ Řekla
jsem mu a přitom jsem ten lístek vyndala z kapsy. Rozevřela jsem ho a
podívala jsem se, co je na něm napsáno.
Ztuhla
jsem. Tohle není možné, to není pravda. Zvedla jsem oči a podívala jsem se na
Toma, který stál přede mnou a nechápavě se na mě díval.
„Děje
se něco?“ zeptal se mě.
„Nic,“
vyhrkla jsem možná až příliš rychle. Nic se přeci neděje, tohle bude jenom
náhoda. O tom není pochyb.
Pochybnosti…
Tohle jsem si řekla v tom snu o Valentýnu. I tehdy měly ty dvě nějaké
divné narážky, jenže mi nic poádle neřekly. Jenom mi daly vzkaz… Jasně, ten
vzkaz! Rychle jsem se přemístila ke svému nočnímu stolku a vytáhla jsem
z něj malý pergamen. Dychtivě jsem ho začala číst.
Když
jsem ho dočetla, tak jsem zvedla zrak a podívala jsem se na Toma.
„Ty jsi lord Voldemort.“
Žádné komentáře:
Okomentovat