Opravdu spolu Kate a Cedric začnou chodit?
Poví to Kate ostatním?
Jak na to budou reagovat?
Proč je v názvu téhle části smrt?
Prospala
jsem skoro celé dopoledne. Nebylo se čemu divit, když jsem šla tak pozdě spát.
Holky už spali, když jsem přišla. Probudilo mě až sluneční světlo, které mi
náhle zasvítilo přímo do očí. V první chvíli jsem se jen otočila na druhý
bok a snažila se spát dál. Ale nedalo mi to a sáhla jsem po budíku, abych
zjistila, kolik je hodin. Hmm, půl jedenácté. Takže snídani už jsem dávno
prošvihla. Ach jo, měla bych vstát. Ostatní už jsou určitě vzhůru.
Pomalu
jsem se posadila na posteli a zjistila jsem, že opravdu jsem v ložnici
sama. Holky už tedy zmizely.
Jako
na zavolanou se vzápětí otevřely dveře a dovnitř vpadla Levandule a Parvati,
které se něčemu smály. Zarazily se, když mě uviděli rozespalou sedět.
„To
teprve vstáváš?“ zeptala se překvapeně Parvati.
„Ne,
teprve jsem se probudila,“ pokrčila jsem rameny. „Dopřejte mi trochu spánku,
spát jsem šla až někdy k ránu.“
„A co
jsi do té doby dělala?“ pozvedla Levandule obočí a zahihňala se.
„Hele,
radši se mi nesměj, protože vy obě máte u mě vroubek.“ Pokárala jsem je
pohledem. „Jak to že jste mi neřekli, že vám došlo, že Cedricovi se líbím já?“
Obě se
zasmály. „Takže ti to konečně došlo?“ zeptala se Parvati.
Neodpověděla
jsem jí. Namísto toho jsem vylezla z postele.
„Hej,
odpovíš mi?“ dožadovala se odpovědi Parvati.
„Ne,“
sdělila jsem jí klidně. „Vy jste mi neřekli o Cedricovi, tak já vám neřeknu o
včerejšku.“ Odolala jsem pokušení vypláznout na ně ještě jazyk a jen jsem
zamířila do koupelny. Tam jsem málem dostala infarkt, když jsem se na sebe
podívala do zrcadla. Už vím, proč je dobré se před spaním odlíčit. Poznámka pro
příště.
Zhruba
o hodinu později jsem začala znovu vypadat jako člověk, když jsem
s vlasama v culíku a v obyčejných džínách a roláku kráčela do
společenské místnosti. Doufala jsem, že
tam naleznu své přátele u krbu. Ale než jsem se o tom stihla přesvědčit, tak mi
naproti vyběhl Gucci, který mi začal skákat po nohách. Od léta hrozně vyrostl a
především se z něj stal velký skokan. Neustále čekám, kdy se mu podaří doskočit
do takové výšky, že mi dá hlavičku. Ale momentálně to bylo znamení, že můj
odhad byl správný, protože před chvílí byl s mými přáteli u krbu.
„Dobré
ráno,“ pozdravila jsem je, když jsem usedla k nim do křesla. Vzápětí mi na
klín skočil Gucci.
„Spíš poledne,
ne?“ pozvedl Ron obočí.
„Jasně,“
mávla jsem nad tím rukou a začala jsem drbat za ušima Gucciho. „Vyvenčili jste
ho někdo?“
„Já,
ráno, když se nikomu nedařilo tě probudit,“ ozvala se Hermiona.
„Díky,“
poděkovala jsem jí.
„Zrovna
jsme říkali Hermioně o tom, co jsme včera slyšeli venku, když jsme se šli
projít,“ sdělil mi Harry.
„Co
jste slyšeli?“ zeptala jsem se. Malinko jsem se přitom vyděsila. To jakože nás
včera odposlouchávali? Tedy, ne, že bych před nimi chtěla Cedrica nějak tajit,
ale není mi zrovna příjemná myšlenka, jak nás špehují.
„Hagrid
mluvil s madame Maxime a vykládal jí, že je poloobr,“ řekl mi Ron.
„Aha,“
kývla jsem. „To vadí?“
„Obři
nejsou mezi kouzelníky moc oblíbení,“ vysvětlil mi Ron. „Vlastně se jich spíš
bojí.“
„Dobře,
chápu,“ přikývla jsem.
„Kam
jsi vlastně včera večer zmizela ty?“ zeptal se Harry a trochu přitom nakrčil
čelo.
„No,
já-,“ začala jsem, ale už jsem se nedostala ke slovu. V ten moment
k nám totiž zamířil Fred a George.
„Hele,
bando, nejdete teď na oběd?“ zeptal se nás a opřel se přitom o opěradlo mého
křesílka. Tím na sebe upoutal Gucciho pozornost, který se rozhodl, že se
k němu musí dostat. To, že v cestě byl třeba můj obličej, mu moc
nevadilo.
„Za
chvíli,“ odpověděla Hermiona.
„Proč
vás to zajímá?“ zeptal se Ron.
„Protože
jsme se rozhodli, že začneme dbát na to, kolik toho sníte,“ odvětil George.
„Ne,
Ginny nám tvrdí, že nás v koulovačce porazí, takže po obědě plánujeme
venku velkou sněhovou bitvu. Tak nás napadlo, jestli se přidáte, anebo vás
nemusíme přesvědčovat, že jsme lepší než vy?“ ušklíbl se.
„Vy a
lepší než my? Prosím tě, tomu sám nevěříš,“ oponovala jsem mu a mírně jsem se
otočila, abych na něj lépe viděla.
„Tak
to dokaž, Beckerová,“ pobídl mě.
Namířila
jsem na něj prst. „Počkej po obědě.“
„Tak
si s tím obědem pospěšte, ať moc dlouho na tu výhru nečekáme,“ řekl ještě
George, ale to už oba dva mířili k portrétu.
„Na tu
výhru budete čekat věčně,“ zavolala jsem za nimi a podívala jsem se na ostatní.
„Ale na oběd bychom mohli jít. Když jsem vynechala snídani, tak mám trochu
hlad.“
„Tak
jdeme,“ pronesla Hermiona. Před obědem jsme si ale všichni ještě zašli pro
oblečení. Sice k obědu nebudeme potřebovat zrovna rukavice, ale na tu
pozdější koulovačku ji potřebovat budeme.
Akorát
jsem takhle přišla o příležitost, jak jim povědět o včerejšku. V průběhu
oběda jsem se snažila zformulovat to sdělení. Snažila jsem se zkombinovat
„Včera jsem se lehce opila s Jamesem a vykousla se Cedricem,“ se „Cedric a
já jsme do sebe zabouchlí a asi teď spolu chodíme,“ ale nedokázala jsem přijít
na tu správnou možnost. Především jsem nevěděla, jak začít. Ale docela mě i
bavilo vědomí, že moji přátele to ještě nevědí a docela jsem se i těšila na to
jejich překvapení ve tváři. Z toho důvodu jsem se i většinu obědu tak
nějak spokojeně usmívala. A taktéž jsem neustále vrhala pohledy
k mrzimorskému stolu, jestli tam nezahlédnu Cedrica. Neseděl tam. Neviděla
jsem tam ani jeho kamarády. Možná jsme tu moc brzo. Po celý oběd jsem doufala,
že ho alespoň na chvíli zahlédnu.
„Co ti
je?“ zeptal se mě zničehonic Harry.
„Co?“
podívala jsem se po něm. „Já jsem v pohodě.“
„Chováš
se divně,“ podotkl Harry. „Pořádně ses ani nedotkla hranolků a to jsou tvoje
oblíbené.“
„Mám
pocit deja-vu,“ pronesl Ron. „To samý si říkal před lety, když se Kate chovala
divně, protože ji ovládal Voldemort.“
„Ale
teď mě Voldemort neovládá. Žádný jeho deník jsem nedostala,“ vyvrátila jsem mu
ihned.
„Ani
nějakou jeho starou učebnici? Třeba jsi v knihovně narazila na nějakou
knihu, kterou si prohlížel i on,“ navrhl Ron.
„Anebo
jsem třeba ve stejné místnosti jako on po sedm let sedával,“ zmínila jsem. „No,
tak, já nejsem posedlá. Jenom...“ Nějak jsem se nedokázala přinutit vyslovit
nahlas to slovo: „...zamilovaná.“ Znělo to tak zvláštně. A já jsem vážně
zamilovaná? Náhle mě přepadaly pochyby. Jak se pozná zamilovanost? Jenom vím,
že včera mi bylo báječně a teď se nemůžu dočkat, až potkám Cedrica. To je
zamilovanost, že jo?
„Jenom?“
zeptal se Harry.
„Nějak
dneska nemám moc hlas,“ pokrčila jsem rameny a odložila jsem vidličku. Nemělo
už smysl snažit se dát něco sníst, když už mi většina vystydla. „Půjdeme už?“
zeptala jsem se jich a přikývli. Vydali jsme se ven, přičemž se k nám
přidali i zbylí Weasleyovi. Hermiona zprvu připomínala, že by bylo rozumnější,
kdybychom se vrhli na úkoly, ale to se nikomu z nás nechtělo. Vždyť je
druhý svátek vánoční. Ještě tenhle den si můžeme odpočinout. Po svátcích se
můžeme učit. To nakonec připustila i Hermiona, protože se k nám nakonec
přidala.
U
jezera se tak strhla velká sněžná bitva. Vybudovali jsme si dva provizorní
bunkry neboli hradby, což v podstatě znamenalo několik kopců navršeného
sněhu, které tvořili malou rádoby zeď. Ale posloužila dobře, odtamtud jsme
bombardovali Freda a George. Ti náš nápor moc nezvládali. Nedivím se, měli jsme
přesilu.
Náhle
jsem schytala jeden zásah do zad. To bylo divné, protože Freda a George jsem
viděla před námi. Otočila jsem se a uviděla jsem kus od nás Cedrica
s rukavicí od sněhu, jak si tam nevinně stojí a usmívá se. Hned mi bylo
jasné, že za tou sněhovou koulí je on.
„No,
počkej,“ pronesla jsem a hodila jsem po něm tu nejbližší sněhovou kouli, kterou
jsem z naší předem nakupené hromádky sebrala. Zasáhla ho do ramene. Tím se
odstartovala naše soukromá sněhová bitva, která se týkala jen nás dvou.
Naprosto jsem ignorovala předchozí koulovačku proti dvojčatům a soustředila
jsem se jenom na Cedrica. Přitom jsem se culila jako zamilovaná puberťačka.
Počkat, to já vlastně asi jsem.
Házeli
jsme po sobě sněhové koule, které jsme si pokaždé rychle udělali ze sněhu na
zemi. Nebyli mezi námi žádné zábrany, bunkry nebo hradby a postupně jsme se
k sobě přibližovali. Vždycky jsme uplácali kouli, hodili ji a udělali pár
kroků k sobě. Nakonec dělil už jen asi metr. Sehnula jsem se pro další várku
sněhu, ale to už jsme byli moc blízko, protože se Cedricovi podařilo chytit mě
za ruce.
„A mám
tě,“ zvolal.
„Vzdávám
se,“ usmála jsem se a nechala jsem, aby mi nedotvořená sněhová koule vypadla
z ruky. „Neviděla jsem tě na obědě.“
„Teprve
na něj míříme,“ kývl hlavou ke svým kamarádům a pustil moje ruce. I tak jsme
ale zůstávali stát až hodně blízko sebe. „Tak mě napadlo, jestli bychom se
nemohli později večer sejít.“
„Po
večeři?“ navrhla jsem.
„Po večeři,“
souhlasil. „Třeba v tom našem opuštěném kabinetě.“
„Hmm...
v našem kabinetě... Líbí se mi, jak to zní,“ usmála jsem se.
„Jo,
to mě taky,“ opětoval mi úsměv. „Takže večer.“ Na rozloučenou pak ke mně
sklonil hlavu a políbil mě. Polibek jsem mu opětovala a na pár vteřin jsem mu
obmotala ruce kolem krku. Byl to ale jen krátký polibek, což mi bylo i docela
líto. Vzápětí jsme se od sebe museli odloučit, on odešel a já jsem tam zůstala
stát. Alespoň se můžu těšit na večer. Vůbec by mi nevadilo, kdyby se čas
zastavil a mi mohli být jenom sami spolu.
Ale
když jsem otočila, tak jsem si uvědomila, že sami nejsme. Dokonce ani ne teď.
Nejspíš proto teď na mě moji přátele zírají. Všichni přestali s koulováním.
„Asi
bych vám měla říct, s kým jsem se včera z toho plesu vytratila,“
prohlásila jsem, když jsem k nim opět došla. To už i Fred a George z druh
strany hradeb popošli blíž, aby lépe slyšeli. „Se Cedricem.“
„Neříkej,“
pronesl ironicky Fred. „My mysleli že s Filchem.“
Zamračila
jsem se na něj a pak jsem ho raději ignorovala.
„Takže
teď spolu chodíte?“ zeptal se Harry.
„Asi
jo,“ přikývla jsem.
„Jak
se to stalo?“ ptala se Ginny.
„A proč zrovna on?“ nakrčil Ron čelo.
„Ale
to víte, to tak někdo ochutná poprvé ohnivou whiskey, pak se jde s někým projít,
pak zjistí, že tomu někomu se líbí a pak se tak nějak s ním začne líbat,“
mávla jsem nad tím rukou, jakoby o nic nešlo.
„Ty
jsi ochutnala ohnivou whiskey?“ zhrozila se Hermiona.
„A on
se líbí tobě?“ ptal se Harry.
„Ale
to není tak podstatný,“ mávl nad tím rukou George. „Jak to že jsi přišla k ohnivé
whiskey a nerozdělila ses?“
Protočila
jsem oči. „Měl sis zajít za Jamesem,“ odvětila jsem a pohlédla jsem pak na
Harryho. „Já bych řekla, že jo. Proč jinak bych kvůli němu lezla do arény s drakem
a nechala se sežehnout dračím ohněm?“
„Cože?“
vyhrkli svorně dvojčata a já jsem vytřeštila oči. Já se prokecla.
„Do
háje,“ zaklela jsem. „Zapomeňte, co jsem právě řekla, ano?“
„Ale...
Co.. Jak jsi to myslela?“ ptali se mě zmateně.
Já
jsem blbá, blbá a zase jenom blbá. Jak se můžu tak pitomě prokecnout? Co teď?
Tihle tři o ničem o mě netuší. Mám jim říct pravdu? Určitě by to na mě
neprozradili, ale je toho hodně, co bych jim musela vysvětlit a zahrnuje to
spoustu tajemstvích, která nejsou moje. Ne, to jim jen tak nevysvětlím. Takže
jak z toho vybruslit?
Vyslala
jsem jeden prosebný pohled o pomoc k Ronovi, Hermioně a Harrymu. Ten
nejspíš zabral, protože Harry náhle promluvil: „Ona myslí jednu takovou
událost, která se stala ještě před prvním úkolem. My všichni šampioni jsme
věděli předem, že půjde o draky. Nějak se nám povedlo být poblíž lesa, kde měli
klece...“
„A byl
u toho i Cedric,“ vyhrkla Hermiona. „Dostal se k nim až moc blízko a Kate
ho zachránila.“
„Jo,
přesně tak to bylo,“ souhlasila jsem a v duchu jsem se modlila, aby se to
uchytilo.
„Aha,“
kývli dvojčata, i když Ginny si nás ještě podezřívavě měřila.
„Nevrátíme
se už dovnitř?“ navrhla jsem. „Mám už docela mokré rukavice.“
Sice
všichni souhlasili. Neslyšně jsem stihla Harrymu naznačit: „Díky.“ Ale podle
zamlklosti ostatních jsem tušila, že možná stále přemýšlejí nad mojí blbostí. Chtěla
jsem proto přejít na nějaké jiné téma, začít rozebírat něco jiného. Hned se mi
vybavil Cedric. „Jo, a ohledně toho prohraného zápasu loni se Cedricem a jak ho
od tý doby nemáte rádi, musíte se s tím vypořádat. I to, že je to
prakticky Harryho soupeř.“
„Naštěstí
to není poprvé, co máš něco s Harryho soupeřem. Začíná z toho být
zvyk,“ podotkl Ron.
„Jo,
snažíme se bránit tvoji čest, ale takhle nám to dost ztěžuješ,“ zmínil George.
„Já...
cože?“ podívala jsem se po nich.
„No,
jak o tobě a Harrym kolovali drby po škole, tak jsme se je snažili rozptýlit.
Ale když ses pak líbala s Jamesem a začalo se povídat, že chodíš s ním,
tak jsme to vzdali,“ pokrčil rameny. „Popravdě teď když se do toho zamotal i
Cedric, tak nemám ponětí, jak bychom to zvládli.“
„Díky,
kluci, ale už je to zbytečné. James byl prostě jenom James, tam to nikdy nikam
nevedlo,“ sdělila jsem jim. V duchu jsem se radovala, že se mi povedlo
správně odvést téma. Aspoň jsem tak měla zmáknuté, jak jim to povím. A od té
doby se mi na tváři usídlil uculený výraz, kterého jsem se nedokázala zbavit.
Především se mi pravidelně vracel pokaždé, když jsem si vzpomněla na večer.
Páni,
já mam prakticky rande. Co si mám vzít na sebe? Ukázalo se, že tohle nakonec
moc řešit nemusím, protože můj šatník se převážně skládal ze školní uniformy,
džín a triček. Ale aspoň jsem si na sebe vzala svoje nejoblíbenější tričko s nápisem
„Zlomím ti tvé srdce“. Parádní tričko na rande. Cedric si zaslouží být varován.
I když pod svetrem to je stejně jedno.
Večer
jsem se vydala do našeho opuštěného kabinetu. Vážně je zvláštní myšlenka, že
máme svůj kabinet. I když není vyloženě nás, jenom je to naše místo pro scházení.
A parádní.
Jakmile
jsem tam vešla, už jsem slyšela praskání v krbu a na jedné pohovce seděl
Cedric. Jakmile mě uviděl ve dveřích, tak se rozzářil, a i mě se do tváře
vrátil ten proklatý uculený úsměv, který tam sídlí skoro celý den.
„Ahoj,“
pozdravila jsem ho a přešla jsem ze šera chodby do světla plamenů. Tedy k pohovce.
„Sluší
ti to,“ řekl mi.
Začala
jsem cítit, jak mi červenají tváře. „Díky,“ zastrčila jsem si pramen za ucho.
„Neposadíme
se?“ navrhl.
„Jo,
to můžeme,“ souhlasila jsem a posadili jsme se vedle sebe. Ta rozpačitost byla
ve vzduchu přímo cítit. Takhle je to pokaždé na rande nebo jenom na tom prvním?
Aspoň že už jsme za sebou měli první líbání. I druhé, třetí a... Nějak jsem pak
ztratila přehled.
„Tak
jak to vzali tvoji kamarádi? Když jsem odpoledne odcházel, tak vypadali trochu
překvapení,“ zmínil Cedric.
„Jo,
nějak jsem jim to musela trochu vysvětlit. A málem jsem přitom prokecla
bilokantsví. Naštěstí byl Harry pohotový a pomohl mi to zakecat,“ vysvětlila
jsem mu. „Co ti tvoji kamarádi?“
„Pro
ty to takové překvapení nebylo. Už nějakou dobu vědí, že se mi líbíš. Vlastně
to věděli i dřív než já,“ sdělil mi.
Nakrčila
jsem čelo. „Jak to mohli vědět dřív?“
„Chvíli
mi trvalo, než mi to došlo,“ pokrčil rameny.
„A
Alice už to ví?“ zeptala jsem se.
„Ne,“
zavrtě hlavou. „Dnes jsem na ní neměl štěstí.“
Jako
na zavolanou přesně v ten moment se otevřely dveře a tam stála Alice.
„My o
vlku a vlk nám leze do dveří,“ podotkla jsem.
„Nazdárek,“
pozdravila nás Alice a přišla blíž k nám. „Doufám, že nic nenarušujeme.“
Nejprve
mě zarazilo, proč mluví v množném, ale pak se za ní objevil James.
„Nevěděla
jsem, že tady budete, jinak bychom sem nešli. Ale chtěla jsem od Jamese trochu
pomoc s tím tréninkem.“
James
byl oproti Alice trochu nepřátelštější. Minimálně si nás podezřívavě měřil.
Hlavně když mi dal Cedric ruku kolem ramen.
„Vlastně
je fajn, že jsi tady, protože jsem ti chtěl něco říct,“ začal Cedric, ale Alice
ho nenechala pokračovat.
„Jestli
máš na mysli to, jak jste se dali na plese dohromady, tak šetři dechem. Už to
vím pár dnů,“ sdělila nám.
Překvapeně
jsem na ní pohlédla. „Pár dnů? Takže na tohle jsi narážela, když jsi na plese
tvrdila, že víš, jak to pro někoho skončí?“
„Víceméně
ano,“ usmála se a posadila se na protější pohovku. „Ale s tím tancem u
Harryho jsem blafovala. Viděla jsem jich míň, ale namluvila jsem mu, že jsem
nás viděla tančit víckrát, abych ho pak snáz přesvědčila. A zabralo to.“
„Začínám
se tě bát. Všechno víš a manipuluješ s lidmi,“ pronesla jsem.
„To buď
ráda, že se s ní nemusíš dělit o jednu koupelnu,“ dodal Cedric.
„Takže
jste teď spolu?“ zeptal se James, což bylo poprvé, co promluvil.
„Přesně
tak,“ odpověděl mu Cedric a rukou, kterou mě objímal kolem ramen, si mě trochu
majetnicky přitáhl o pár centimetrů blíž. Cedric a James si navzájem hleděli do
očí a ve vzduchu bylo znát napětí. Začínali mi připomínat dva kohouty v kurníku.
Měla jsem z toho nepříjemný pocit, tak jsem jim raději do toho skočila.
„Jamesi,
chtěla jsem se ti omluvit, že jsem včera tak zmizela,“ ozvala jsem se. „Potřebovala
jsem trochu na vzduch.“
„Ani
se nemusím ptát s kým,“ dodal ještě James a zamračil se na Cedrica.
„Kluci,
klidněte se trochu,“ promluvila na ně Alice a nesouhlasně zavrtěla hlavou. „Pojďme
raději cvičit,“ navrhla a postavila se, odhodlaná se pustit do nějakých
meditací, soustředění či cokoliv to plánovali. Sotva se to ale stalo, tak
zavrávorala. Ihned začala padat k zemi, ale jako první byl u ní James, aby
ji zachytil, aby nespadla. V dalším momentě u ní byl i Cedric. Oba ji
drželi a pomalu ji položili na pohovku. To už jsem u ní byla i já.
„Alice,
prober se,“ jemně s ní třásl Cedric.
„Co jí
je?“ ptala jsem se a podívala jsem se po Jamesovi.
„Něco
s jejími schopnostmi,“ odpověděl mi, ale víc už neřekl.
Natáhla
jsem k Alice ruku, zatímco s ní Cedric jemně třásl a snažil se jí
probrat. Položila jsem Alice ruku na čelo, jako kdyby zjištění její teploty mi
nějak mohlo pomoct. Ale přesně v ten moment, kdy jsem se jí dotkla,
otevřela oči.
Spíš
je přímo vytřeštila a zalapala po dechu. Ihned jsem ucukla rukou.
„Klid,
Alice, jsi v pořádku, jsi v bezpečí,“ uklidňoval ji hned Cedric. „Nic
se neděje. Jsi v Bradavicích.“
Jeho
slova jí pomohla a ona se po pár vteřinách uklidnila. Podívala se na nás tři. V jejích
očích jsem stále viděla, že je trochu vyděšená, i když už se uklidňovala.
„Co
jsi viděla?“ zeptal se přímo James.
„Já si
nejsem přesně jistá,“ začala Alice. „Bylo to mnohem živější než kdykoliv
předtím. Měla jsem skoro pocit, že jsem na dvou místech najednou.“
„A co tam
bylo?“ zeptala jsem si já.
„Hodně
lidí. Byli oblečení v černém. A myslím, že jsem zahlédla i nějaké náhrobky.
Mám pocit, že jsem byla na nějakém pohřbu.“
„Viděla
jsi nějaké jméno? Koho byl ten pohřeb?“ vyptával se dál James.
„Ne,
jenom vím, že jsem se cítila hrozně. Už od Štědrého dne mám takový divný pocit.
Ten zesílil v té vizi. Špatně se to popisuje. Je to takový chladný pocit.
Těsně předtím, než jsem se probrala, jsem dokonce pocítila, jak to na mě sáhlo.“
„Co
sáhlo?“ zeptala jsem se.
„Smrt,“
polkla. „Chladný dotek smrti. Tak mi to připadalo. Něco mi našeptává, že
obchází kolem. Jenom ještě nevím, koho si vybere.“
Pokud
máte s někým první rande. Tak tohle je přesně to, co na něm nechcete
slyšet. Něco mi říká, že když někdo bude předpovídat na vašem prvním rande
smrt, tak to je špatné znamení. Můžu se jen modlit, ať se to netýká nikoho z mých
blízkých.
„Měla
by sis odpočinout,“ navrhl Cedric. „Dneska žádné tréninky.“
„Tohle
ale není na tobě,“ skočil mu do toho James. „Těsně před chvílí měla velkou
vizi, právě teď by to měla spíš rozvíjet.“
„Ano,
měla velkou vizi, při které omdlela. Tohle se nikdy předtím nestalo, takže by
si právě proto měla odpočinout,“ namítal Cedric.
„Tohle
se tě ale vůbec netýká,“ oponoval James.
„Kluci,
klid,“ klidnila je Alice, která se zvládla během jejich hádky posadit a mnula
si spánky. „Raději bych si šla odpočinout.“
Cedric
střelil po Jamesovi jeden vítězný pohled a potom pomáhal Alice se postavit.
„Měl
bys ji doprovodit na kolej,“ navrhla jsem Cedricovi.
Ten se
pak podíval na mě. „A neměl bych doprovodit i tebe?“ zeptal se. Nejspíš mu bylo
blbý, že mě nedoprovodí, ale tady se nedá nic dělat.
„Jen
běž,“ mávla jsem nad tím rukou. „Já to zvládnu.“
„Tak
dobře,“ přikývl. Ale ještě než se vydal s Alice pryč, tak se ke mně
naklonil a krátce mě políbil. „Dobrou noc,“ rozloučil se tak se mnou..
„Dobrou,“
rozloučila jsem se s ním a mírně jsem se pousmála. Podívala jsem se pak na
Jamese. „Tobě taky dobrou,“ řekla jsem mu, ale už bez nějakého dalšího líbání.
Vlastně jsem spíš hned po Cedricovi a Alice opustila místnost, protože mi bylo
trochu blbé tam s ním zůstávat. Přeci jen to bylo trochu složité, s ním
jsem se dřív líbala, ještě včera jsem s ním tancovala a dnes chodím se
Cedricem. Alespoň jsem to teď měla potvrzené definitivně. Když jsem ale večer
usínala ve své posteli, moje myšlenky mířily k tomu, co viděla Alice.
Smrt.
Obchází tu smrt a hledá svoji oběť. Kdo to bude?
Kdo zemře?
Bude jen jeden nebo jich bude víc?
Jak se bude vyvíjet vztah Kate a Cedrica?
Budou na sebe James a Cedric hodně žárlit?
Žádné komentáře:
Okomentovat